Dveře zabzučely, otevřely se a oni vešli dovnitř. Octli se v předsíni a bylo tam dalších sedm chlapů jako Vychrtlý a Svalnatec, všichni měli k bokům přichycené zbraně, jako kdyby to nic nebylo, a opírali se o stěny a stoly a všichni vypadali naštvaně. Stěny byly pokryté jedenácti silnými kovovými deskami, jako kdyby šlo o nějaký úkryt, který je má chránit před invazí vetřelců. Vychrtlý pronesl: „Jakou má náladu?“ a chlap s krysím obličejem odpověděl: „Jakou asi krucinál myslíš, že má náladu?“ Tlustý muž hodil bradami směrem k Trevonovi a zeptal se: „To je ten ubohej pomatenec?“ Než stačil kdokoliv odpovědět, ozval se z reproduktoru hlas: „Přive5te mi ho sem.“ Vychrtlý a Svalnatec postrčili Trevona k zamčeným zadním dveřím, které byly silné a z kovu. Vedle nich se nacházelo velké zrcadlo, zabíralo polovinu stěny. Znovu se ozval ten hlas: „Prohledali jste ho?“ „Věřte mi,“ ujišToval ho Vychrtlý, „že tenhle je bezproblémovej.“ „Vždycky nastane problém,“ odpověděl ten hlas. Pak Vychrtlý a Svalnatec sahali na Trevona všude, kam by neměli, a on přemýšlel o „nebezpečném úchylovi“ a o tom, že by to měl později říct mámě. Máma. Tak by to možná mohl říct babče nebo Leovi, protože ti byli z rodiny a rodina se o vás vždycky postará. Přál si, aby tu byla Kiara, místo aby běhala po Guatemale a pomáhala tamním lidem, protože ta byla nejstarší a nejmilejší a jeho oblíbenkyně, a taky mu vždycky rozuměla víc než ostatní. Velké kovové dveře zabzučely a Vychrtlý a Svalnatec ho jimi strčili dovnitř. Uprostřed toho skladiště byla pěkná kancelář se stolem a diářem a stolečky, na kterých byly váhy, jako kdyby se tady vážila spousta věcí, a taky tam byl muž, co seděl za stolem a měl nohy na tom diáři. Jeho obličej byl obrovský. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276853
Svalnatec a Vychrtlý vmáčkli Trevona do koženého křesla, které stálo proti stolu. Za stolem byly dveře vedoucí do dalších chodeb s dalšími dveřmi, jako kdyby ta budova pokračovala donekonečna. Trevon se hodně potil a otíral si čelo a urovnával brýle. Ohlédl se za sebe a viděl skrz to zrcadlo do předsíně, bylo to jako nějaké kouzlo, a pak mu došlo, že je to výslechová místnost z pořadu o policii. Ostatní muži byli uvolnění a žertovali, rukama dělali velká gesta a měli velké úsměvy a Trevon sledoval, jak vypadají šTastně, a nedokázal si představit, že by se ještě někdy takhle mohl cítit on sám. Velký obličej spustil s žuchnutím nohy na zem a naklonil se nad diář. „Víš, co jsi udělal špatně?“ Trevon nevěděl a chtělo se mu hodně plakat, ale neudělal to, protože nepláčeme a taky se nelitujeme. Místo toho řekl: „Ne, pane.“ „Dovážím zboží. V obzvláště náročném oboru.“ Hlas Velkého obličeje byl klidný, ale byl to falešný klid, stejně jako když se doopravdy naštve strýček Joe-Joe. Znělo to divně, jako vycpaně, ale současně hluboce. „Víš, jak dlouho úspěšně podnikáme?“ Trevon zavrtěl hlavou. „Čtyřicet čtyři let. Proč myslíš, že jsem to vydržel takhle dlouho?“ „Nevím.“ „Proto, že bych někomu dovolil, aby si na mě něco zkoušel?“ „Ne, pane.“ „Minulý pátek jsi měl noční směnu v SoCal First Bonded Warehouse, když dorazil můj kontejner ze Surinamu.“ „Ano, pane. Intermodální kontejner, série jedna, číslo BL322-401. Vážil 29 456 kilogramů. Vnější rozměry: 605,79 centimetrů krát 243,84 centimetrů krát 295,08 centimetrů. Vnitřní rozměry…“ Hlas byl klidný, ale přerušil ho stejně ostře, jako kdyby řízl břitvou: „Víš, co v něm bylo?“ „Mražené ryby.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276853
„Jistě,“ přikývl Velký obličej. „Mražené ryby za osmnáct milionů dolarů. Vložil jsem do téhle transakce své zisky za čtyřiačtyřicet let.“ „To jsou drahé ryby,“ okomentoval to Trevon. Velký obličej se několikrát nadechl a vydechl. Na krku se mu objevila klikatá žíla a tvář mu zrudla. Vypadalo to, že každou chvilku exploduje, ale dýcháním se dostal zase zpět do klidu. „Ano,“ přitakal. „A tenhle kontejner – můj kontejner, ve kterém byly mé zisky za čtyřiačtyřicet let – měl být přednostně odbaven a zmizet zadem dřív, než se tam dostanou celníci a provedou kontrolu. Tak zněla má dohoda s Chavou.“ „Chava měl otravu jídlem.“ „Ale řekl ti, co máš udělat.“ „Mm-hm.“ „Měl jsem tam jiný kontejner, náhradní, který byl připravený k prohlídce. Stačilo se jen usmívat a dívat se jinam.“ Velký obličej zvedl perořízek, přiložil si jeho špičku k prstu a točil s ním. „Ale tos ty neudělal, že ne?“ Trevonovi vyschlo v krku. Nedokázal vydat ani hlásku, tak jen vrtěl hlavou. „Místo toho jsi zavolal celníky a šel večer hezky domů. A te5 jsme tady. Já s mými problémy. A ty s těmi tvými.“ Velký obličej sevřel zuby. „Myslíš, že mí… obchodní partneři vykompenzují mé ztráty? Myslíš, že řeknou: ,Aha, takže chybička? Ale to nic. Pokryjeme vaše ztráty. Pošleme vám další zásilku.‘“ „Jo!“ vybavil si Trevon. „Jednou jsem si koupil v Trader Joe’s jahody, a když jsem je donesl domů, ty dole byly všechny plesnivé, tak jsem je odnesl zpátky…“ Velký obličej vytřeštil oči a Trevonovi došlo, že se mu jeho historka nelíbí, tak ji přestal vyprávět, protože to byl jeden ze sociálních náznaků, jak ho to učila máma. Máma. „Tys Chavu neposlechl,“ řekl Velký obličej. Trevon si znovu otřel čelo. „Kde je Chava te5?“ „Chava? Chava je mrtvý.“ 100
Ukázka elektronické knihy