7. KAPITOLA
J
oros na ten sklep neměl nijak dobré vzpomínky. Když byl ještě malý, jedna z jeho sester ho do něj zavřela a její zlý smích znějící z druhé strany padacích dveří byl hlasitější než jeho zoufalé prosby a bušení. Když byl o něco větší, strávil v něm dokonce celou noc. Ne proto, že by ho tam zase někdo zamkl, ale prostě aby sám sobě dokázal, že to zvládne. To místo ho už neděsilo, ale to ještě neznamenalo, že se mu tady mělo nějak líbit. Na druhou stranu nemohl popřít zjevný fakt, že to bylo to nejbezpečnější místo v celém domě. Navíc dost velké na to, aby se do něj pohodlně vešla Kápo i její zástupkyně, ta odporná Tara. A s nimi ještě tucet Pěstí a Nožů, kteří se starali o jejich bezpečnost. Bylo tu dost prostoru, aby se sem všichni bez problémů vešli, ale zase ne tolik, aby se tu kněz, v tuhle chvíli opřený o zeM a s rukama svázanýma za zády, začal cítit malý a ztracený. Stejně tu ale panovala ponurá atmosféra, kterou dobře podtrhovaly tu a tam rostoucí houby. Nebylo jich dost na to, aby si myslel, že je sem Sharra nechala vysázet přesně za tímhle účelem, ale přehlédnout je nemohl ani slepec. Anddyra s Arem nahnali do jednoho z rohů, když jim předtím pečlivě spoutali prsty, což na Jorose rozhodně udělalo dojem. Tihle lidi byli dost tupí na to, aby mágy označovali za černokněžníky… a současně o nich věděli dost na to, aby je dokázali efektivně vyřadit ze hry. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276851
Rora ležela na zemi kousek od těch dvou. Nehýbala se a jediným důkazem toho, že ještě žije, byly krvavé bublinky, co se jí tvořily u nosu, který měla podle všeho zlomený. Aspoň že v sobě měli dost slušnosti, aby ji položili na bok. Takhle aspoň nehrozilo, že se zadusí vlastní krví. Nějakou dobu se snažili z Ara vyrazit informace o tom, co se na jejich výpravě vlastně stalo. Napřed mu samozřejmě svázali prsty, protože mu zjevně nehodlali dát druhou šanci předvést svoje umění. Hlavně Sharra Kápo se z něj snažila vymámit odpovědi všemi možnými způsoby. Nakonec ho popadla za ramena, divoce s ním zatřásla a přitom na něj vztekle křičela, i když v očích při tom měla slzy. Jenže ten kluk na ni jen nechápavě civěl a mlčel, zatímco kněz se v duchu spokojeně usmíval. Skura pořád ještě fungovala a Aro ho poslouchal na slovo. Když je vedli sem dolů, naklonil se totiž k němu a pošeptal mu: „Nikomu z nich neříkej, co se stalo. Když to budou chtít vědět, odbij je třeba tím, že je to pro tebe příliš bolestivé, než abys o tom mluvil. Nebo si vymysli něco jiného, ale hlavně jim nic neříkej.“ To znamenalo, že z tohohle zdroje nic nevyrazí. Ani z ostatních, takže nakonec budou muset přijít za ním. Za Jorosem, který jim hodlal přednést dobře promyšlenou směsku skutečnosti, polopravd a lží. „Tak spusE,“ přikázala mu Kápo, když jí konečně došlo, že to jinak nepůjde. „A koukej mi vyklopit úplně všechno.“ To byla vážně tak hloupá? No dobře. „Řeknu ti všechno, co by tě mohlo zajímat, pokud si budeš držet tu svoji vzteklou fenu na uzdě,“ kývl hlavou směrem k Taře, která na něj v odpověM vztekle vycenila zuby. „Tohle je už podruhé, co se pokusila zabít moji žoldnéřku.“ Tara si pohrdlivě odfrkla. „K nám patřila dávno předtím, než jsi ji vůbec potkal.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276851
„Jistě. Nicméně po tom dnešním uvítání mám celkem dobrou představu, proč asi odešla.“ Kápo zvedla ruku dřív, než na jeho drzé prohlášení stihla Tara nějak zareagovat, a to, jak ji druhá žena okamžitě a bez řečí poslechla, svědčilo o Shařině obrovské autoritě. Kněz si toho všiml už při jejich minulém setkání. Její lidé si jí stejnou měrou vážili, jako se jí báli. Spousta dalších vůdců se snažila dosáhnout něčeho podobného, ale kněz to nikdy nechápal. Proč by měl ztrácet čas tím, že se bude snažit získat si úctu svých podřízených? Proč by to měl dělat, když strach je stejně účinný, ale vyvolat ho je mnohem snazší? „Tara jednala unáhleně,“ prohlásila Kápo klidně. „Ale jen těžko jí to můžete mít za zlé.“ To byl dobrý začátek. Přinejmenším mu už zase vykala. „Věřili jsme Roře a s ní i vám natolik, že jsme vám svěřili naše lidi. A jak se zdá, moje Paže měla pravdu, když se se mnou hádala a trvala na tom, že je to blbost. Takže vzato kolem a kolem, máme nárok na nějakou tu odplatu, řekla bych. Nebo přinejmenším na vysvětlení.“ Podmračeně na něj zůstala zírat a čekala, co jí odpoví na otázku, kterou mu vlastně vůbec nepoložila. Tuhle hru ale mohli hrát dva a Joros v ní byl proklatě dobrý. S klidným, nevinným výrazem na tváři jí pohled oplácel, dokud vztekle nezavrtěla hlavou a konečně se nezeptala. „Co se stalo se všema těma Nožema a Pěstma, co jsem s váma poslala?“ Joros si procítěně povzdechl. „Jste tak… provinční. Dvojčata unikla ze svého vězení a volně kráčejí světem, a vy si zatím děláte starosti kvůli kolika? Nějakému tuctu svých lidí?“ „Bylo jich patnáct.“ „Tak kvůli patnácti, no.“ Sharra vztekle stiskla rty a Tara vypadala, že úcta neúcta se na kněze co nevidět vrhne. Zbytek smečky se tvářil podobně, ale nikdo se ani nepohnul, ani nic neřekl. Všichni poslušně 100
Ukázka elektronické knihy