„Seš v maléru,“ konstatoval. „Jestli je město polepený tímhle, sebere tě nějakej gang, i když to neudělá Úřad.“ Souhlasil jsem s ním a popsal jsem Tnotovi a Giraltovi cestu do krámu v Odlehlé ulici a na zadní stranu letáku jsem jim napsal nákupní seznam. Kule do muškety, malý váček střelného prachu nebo raději už připravené prachové kornoutky, jestli je budou mít. Dva nové nože, polní lopatku, dva dobré kožené vaky. A ještě pár dalších věcí, některé pro pohodlí a jiné proto, že jsem je potřeboval. Když odešli, postavil jsem se před zrcadlo a přemýšlel, jak starý ten obrázek asi bude. Portrét musel být nakreslený před spoustou let. Autor správě vystihl moje oči, jen je vystínoval tmavě, nezářily vnitřním světlem. Pokožka se mi teď mastně leskla jako namořené dřevo a protkávaly ji černozelené žilky. Takovou změnou jako já ještě nikdo neprošel, způsobilo ji, že jsem šest let vstřebával pokroucenou energii té zatracené krajiny. Nikdy jsem nebyl zrovna lamač dívčích srdcí, ale žena, která by na mě našla něco přitažlivého, by to nemohla mít v hlavě v pořádku. Plnovous mi visel do poloviny hrudi, vlasy jsem měl dlouhé a lámavé. Jejich původní barvu už vypudila šedá a přes vrásky na čele a u očí ležela popraskaná kůže. Nelíbilo se mi, co jsem viděl. Nikdo nechce zestárnout, ale já vypadal mnohem starší, než jsem se cítil. Pustil jsem se do odstraňování tolika vlasů a vousů, kolik jsem jen dokázal. Během té práce mě napadlo, jestli se nesnažím vypadat jako na tom portrétu, ale když jste v polovině střihání, už je pozdě přestat. Jakmile jsem byl znovu nalíčený jako mizerný herec, bylo načase vydat se na svoji druhou pochůzku. Nasadil jsem si ochranné brýle a stáhl si kápi hluboko do svého odpudivého obličeje. Bylo zataženo a vypadalo to na déšť. Nikdo by nezastavil spěchajícího chodce bez dobrého důvodu. Když jsem sáhl po klice, zasáhl mě další záchvat kašle a zlomil mě v pase. Ruku, kterou jsem si zakryl ústa, potřísnilo cosi podobného černému sirupu a v krku mě pálilo, jako bych zvracel štěrk 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276848
nasáklý kyselinou. Posadil jsem se zpátky na postel, plival to svinstvo a čekal, až záchvat přejde. Kdykoliv jsem opustil Strádání, moje tělo ho začalo odmítat. V minulosti to znamenalo zotavení. Teď jsem už však zašel příliš daleko. Musel jsem se vrátit do Strádání dřív, než mě odloučení od něj zabije. Ranní provoz přecházel v tíživou atmosféru pracovního dne, ale někdo nechal svítit fosové trubice, které plýtvaly energií, zatímco koupaly ulici v suchém bílém světle. Odvracel jsem od nich zrak. Pravděpodobnost, že si mě někdo všimne, byla menší, než že se zničehonic objeví hurikán a všechny nás odnese, ale opatrnosti není nikdy nazbyt. „Nebyl by čas na skleničku?“ uslyšel jsem Nennin šepot, ale nikde jsem ji neviděl. Duchu milosrdenství, opravdu jsem měl halucinace. Připomněl jsem si, jak dlouho jsem byl sám. Teď jsem byl opět mezi lidmi a to by mi mohlo vyhnat pár duchů z hlavy. Nejspíš to bylo tím. Rozhodně jsem nepřicházel o rozum. Poškozené křídlo vzdálené citadely obklopovalo lešení, inženýři se snažili opravit fosové trubice, které hlásaly ODVAHU do celého města, ve snaze opět vytvořit zdání pořádku na pozadí chaosu. Bylo dobře, že to dělali. Naděje neumře, dokud je šance vybudovat vše znovu. Došel jsem ke krámku s úzkým průčelím v Knotech, kde se prodávaly kolovrátky, aniž se mě někdo pokusil zatknout nebo zabodnout. Zamžoural jsem na zaprášené výkladní skříně, viděl, že v krámku je klid, a vstoupil do nízkých dveří. Mladá žena vzhlédla, když jsem vstoupil. V kolébce vedle sebe měla miminko, které spalo, zatímco ona pracovala na kolovrátku a obratně měnila hromádku ovčí vlny v nit. Podívala se na mě, jako bych byl nějaké zjevení, což jsem vzhledem k mému nalíčenému obličeji a absurdně žlutým očím mohl klidně být. Pak její zrak klesl k jílci vyčnívajícímu z mého opasku. „Nevypadáte jako člověk, který by si chtěl koupit kolovrátek,“ řekla. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276848
„Upřímně řečeno s ním ani neumím zacházet,“ přiznal jsem. Na řadách polic podél úzké místnosti bylo vyrovnané množství kol z různého dřeva a dalších součástek. Chytré věci: kolečka, pedály, jehly. „Co sháníte?“ „Ženu, který patří tenhle krámek. Glaudu. Je tady?“ „Byla to moje teta,“ řekla žena. Kolovrat se zpomalil. „Umřela vloni v zimě. Horečka. Teď je krám můj.“ Kruci. „Upřímnou soustrast,“ řekl jsem a sklonil hlavu. „Vy jste moji tetu znal?“ „Měli jsme obchodní dohodu,“ řekl jsem. Mladá žena se zamračila. Možná usoudila, že jsem jí přišel dělat problémy. Pokud ten krám zdědila, zdědila i všechny dluhy, které na něm byly. „Glauda pro mě schraňovala vzkazy. Moc často tady nebývám a ona mi schovávala dopisy, dokud jsem si je nevyzvedl. Víte o tom něco?“ „Aha. Chápu. Vy jste ten kapitán.“ Vypadala nervózně, ale při mém vzhledu nebylo divu. „Přesně tak.“ „Byl tady pro vás dopis, ale obávám se, že jsem ho už pár měsíců neviděla. Kvůli všemu tomu zmatku kolem přebírání tetina krámu si nevzpomínám, co jsem s ním udělala. Ale najdu ho pro vás.“ Srdce mi trochu poskočilo. Dantry se mi už dlouho neozval. Dohodli jsme se, že nebudeme komunikovat, pokud nebudeme mít něco opravdu závažného. Pokud mi konečně něco poslal, musel se mu podařit průlom. „To bych vám byl vděčný. Předpokládám, že vám poslíček zaplatil při doručení, je to tak?“ „To ano. Nevadilo by vám dohlédnout chvilku na krám? Půjdu ho najít.“ Vstala, zvedla dítě z kolébky a zmizela za závěsem vzadu. Nezdálo se, že by krámu záleželo na tom, jestli mi to vadí nebo ne, nevypadalo to, že by si moc všímal toho, co dě100
Ukázka elektronické knihy