Gabriel se zhluboka napije iontového nápoje a hřbetem ruky si otře ústa. „Jo,“ odpoví. „A kolik bylo hodin? Když jste vyjel z domu?“ „No, to nevím. Těsně po osmé, asi čtvrt na devět. Stihl jsem trajekt v devět, ale stejně jsem měl peklo.“ „Jak to myslíte?“ „U Katji. Teda spíš u jejích rodičů. Slíbil jsem, že děcka přivezu nejpozději v devět, a přijel jsem o půl hodiny později.“ „Hádáte se hodně? Když je to tak rozčílilo?“ „Proč? To s tím přece sakra nemá vůbec nic společného.“ „Kde pracujete?“ Zabralo to. Gabriela náhlá změna tématu naprosto zaskočila. Teď těká očima mezi Karen a Thorsteinem, jako by hledal pevný bod. „Nahoře u Grothů,“ odpoví poslušně. „Lahvování a přeprava.“ „A kdo je váš přímý nadřízený?“ Gabriel chvíli přemýšlí. „Asi Jens. Je něco jako vedoucí prodeje nebo jak si teď říká, ale prakticky pracujeme sami.“ „A příjmení?“ „Groth, samozřejmě. Jens Groth, syn Björna, který to celé vlastní.“ Karen si udělá poznámku. „Kolik bylo hodin, když jste od dědečka odjel?“ Tentokrát má změna tématu na Gabriela přímo fyzický vliv. Jeho tváře získají zelenkavý odstín a Gabriel pevně stiskne područky, jako by se snažil na křesle udržet. Karen se na okamžik lekne, že bude zase zvracet. Pak si Gabriel přejede rukou po čele a očích a pomalu zavrtí hlavou. „Nechápu, jak to myslíte. O čem to sakra mluvíte?“ „Štědrý den odpoledne. Vezl jste dědečka domů, pokud to správně chápu. Nebo jste tam byl ještě někdy potom?“ Karen se poněkud uleví, když vidí, jak se Gabrielovi zase vrací zdravá barva. Podívá se jí přímo do očí. „Ne, nebyl. Vysadil jsem ho před domem a jel jsem s dětmi domů. Netuším, kolik bylo, ale hádal bych okolo půl čtvrté. A ne, od té doby jsem ho neviděl.“ „Nebyl jste ani u něj v domě? Nehledal jste tam třeba něco?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276821
„Jestli jsem tam něco nehledal? Co bych od něj asi tak chtěl?“ „Co třeba počítač?“ Gabriel se zasměje. Trochu moc hlasitě, pomyslí si Karen. „Jste si jistá, že měl počítač? Vždyť děda ještě pořád používal starou televizi a tranzistorové rádio.“ „Ano, ale váš dědeček zároveň vyučoval na univerzitě. Dělal hodně výzkumů. Nechcete mi snad tvrdit, že pracoval jen s papírem a tužkou?“ „Jasně, že v práci počítač mít musel. Doma měl taky nejspíš nějakou starou herku.“ „Nenapadá vás, kde by ho mohl mít?“ „Já jsem mu žádný počítač rozhodně nesebral. Děda ho určitě někde schovával. Upřímně, myslím, že po smrti babičky začal být trochu senilní.“ „Jak to vypadalo, ta demence vašeho dědy?“ Gabriel se zatváří podrážděně, když postřehne, jak ho Karen diskrétně opravila. „To nevím. Prostě se jen hrozně soustředil na tenhle zatracený ostrov a spoustu historických blábolů. Pořád mlel o tom, jak to bylo dřív, že lidi dnes zajímají jen peníze a o nic jiného se nestarají. Prostě byl trochu cvok.“ Na cvoka mluvil nějak moc rozumně, pomyslí si Karen. „Zlobilo ho něco konkrétního?“ zeptá se. „Nevím, přestal jsem poslouchat vždycky, když o tom začal. Ale hloupý teda zase nebyl,“ dodá Gabriel náhle. „Jenom starý, ale hloupý ne, to si pište.“ Karen vnímá jeho tón i pohled a cítí, jak se jí zmocňuje malomyslnost. Mohl tento muž, který na papíře vypadá jako slibný kandidát na pachatele, opravdu zabít svého dědečka? Možná ano, ale v tom případě vzal život někomu, koho měl rád víc, než sám sobě vůbec přiznává. Rozhodne se změnit téma. „Vaše matka zemřela brzo, je to tak?“ Gabriel se hořce zasměje. „Jo, na rakovinu jater ze žloutenky typu C. Ale špinavými jehlami to zas tak úplně nebylo. Spíš si za to mohla sama.“ „Takže vaše matka byla narkomanka?“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276821
Gabriel jí odpoví pokrčením ramen a stáhne se. „Heroin, odvykačka, další heroin a tak dále. V posledních letech byla čistá, ale to už bylo pozdě.“ Gabriel se odmlčí a zadívá se někam na koberec. Karen ho pozoruje, cítí soucit. Za všemi těmi svaly a arogancí vidí syna fetující matky, vnuka, který zklamal svého dědečka. Může to být motiv? Zabití v náhlém záchvatu odvahy, rozpoutaném dědečkovým nezájmem? „A váš otec…?“ „No, co s ním?“ „Zajímá mě, kdo to byl.“ „Poslouchala jste drby a chcete vědět, jestli to je Allan Jonshed.“ Karen vyčkává, koutkem oka vidí, jak se Thorstein neklidně vrtí. „Jo, to by tak sedělo,“ zasměje se Gabriel nevesele. „Kdyby oběť měla vazbu na prezidenta Ódinových predátorů. Ale takové štěstí fakt nemáte.“ Očividně ne, pomyslí si Karen. „Tak kdo to je? Kdo je váš otec?“ dodá. „No, podle mamky to byl buď jeden bubeník z Newcastlu, nebo nějaký chlápek, kterého potkala na trajektu. Já fakt nevím. A stejně je mi to jedno.“ Karen se letmo podívá na Thorsteina a nadzdvihne obočí, což znamená: „Chceš se na něco zeptat?“ Ten samozřejmě zavrtí hlavou a Karen si v duchu povzdychne. Thorstein je sice přátelský a ochotný, ale s nějakou aktivní pomocí z jeho strany zřejmě počítat nemůže. Brzo mi musí poslat posilu z kriminálky, řekne si v duchu Karen. Karla, Cornelise, Astrid, kohokoli, dokonce i ten zpropadený Johannisen by mi teď pomohl. No, Johannisen asi spíš ne. „Fajn,“ řekne. „Poslední otázka. Napadá vás někdo, kdo by vašemu dědovi mohl chtít ublížit? Někdo, kdo by měl prospěch z jeho smrti?“ „Kromě mě? Ne, nikdo.“ Není překvapený, podiví se v duchu Karen. Nemá snad předpokládat, že to bylo nehoda? A jako by Gabriel uhodl, na co Karen myslí, dodá: „Jak to myslíte? Copak děda neuklouzl?“ „Zítra si budeme muset zajet na sever do palírny,“ prohlásí Karen, když o deset minut později zase sedí v autě. 102
Ukázka elektronické knihy