gaučem, motocyklem uprostřed místnosti a bezcenným obrazem, který namaloval šílenec. Může si vůbec žena jako ona dovolit vést výchovný monolog? Nebude to působit jako výsměch? „Lucie,“ odkašlala si Dita. „V určitém věku…“ začala koktavě, „člověk už musí… musí… odpovídat za svoje tyhlety… činy.“ Dcera na ni užasle hleděla. Dita si v duchu ironicky poblahopřála, protože pitoměji už ten úvod pojmout skutečně nemohla. „Nemáš horečku, mami?“ zněla odpověď. Dita zabloudila pohledem k hodinám. Za pět minut půlnoc. Tak to už by jí za okamžik mohly s mravokárným proslovem pomoci i Kostry v továrně. Sama si nebyla jista, zda by bez dechu naslouchala výchovnému monologu ženy středního věku sedící na skřípavé židli, z níž v jednom kuse padá čalouněný prostor pro zadek, zabalené do županu, který kdysi přivezl ze Sovětského svazu starý pan Hamáček, a dole na noze poškrábané potkanem. „Je ti třicet. Je čas dospět, Lucie,“ zachrčela Dita. „Asi nechci přesně vědět, co se stalo ve škole, ale když tě za to vyhodili, předpokládám, že… že…“ soukala ze sebe nešťastně. „Prý že jsem obtěžovala kluky,“ vyprskla Lucie. „Ale mami, to nebylo žádné obtěžování.“ „Kolik mu bylo?“ zanaříkala Dita. V duchu požádala Kostry v továrně o pomoc s komunikací. Sveřepě mlčely. Zřejmě i na umrlce byla tahle černá káva silná. „Sedmnáct.“ Dita vytřeštila oči. „Jenomže čas letí,“ zasmála se spokojeně Lucie, „a teďka už odmaturoval a je plnoletej. Dobrý, co?“ Ticho. Jen tikot hodin a pohrdavé pohledy Koster v továrně. Dita v duchu počítala do dvaceti a usilovně myslela na to, že výchovný monolog je třeba vést pevným, nikoli však zvýšeným hlasem. Ječení jako siréna součástí seriózních výchovných monologů nebývá. Dita aplikovala nádech a výdech. Nádech a výdech. „Myslíš, Lucie, že přijít o práci je legrace?“ houkla, reagujíc tak na dceřin rozzářený výraz. „Jsem tak zamilovaná, mami!“ Zmateně zauvažovala, zdali by už ale opravdu neměla začít kouřit. Lidé si tím řeší psychické problémy. Zapálí si třesoucí se rukou cigaretu. Hned je líp. „Lucie,“ zahuhlala, „od určitého věku se už člověk prostě musí chovat jako dospělý… člověk.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276780
Konec věty zanikl v podivném rámusu. Na vteřinu Ditu napadlo, že možná někdo už zase vyhodil do vzduchu Mrákotovy, a instinktivně se přikrčila. Zbytečně. Tohle byl kravál jiného druhu. S vyvinutím nadlidského úsilí a nervy drásajícím skřípěním otevřela prastaré balkonové dveře, Lucie se tlačila za ní. Dole se odehrávalo cosi jako parodie na výjev z Romea a Julie. Shora na to svítil zvědavý oranžový půlměsíc. Dita měla intenzivní pocit, že se nápadně zvětšuje, jako by se rozhodl se na to divadlo přijít podívat hodně zblízka. Pod balkonem, u neuměle zastřešených popelnic, spatřila bledým měsíčním světlem zalitou siluetu svého stále ještě manžela Dušana, Luciina otce. Nemyté a nečesané, silně prošedivělé vlasy již dosáhly úctyhodné délky po lopatky. (Ditě se v tuto chvíli vybavila starší vzpomínka. Její muž vstupuje do asijské čistírny a obsluhující vietnamské dívce vyletí v šoku ruce nad hlavu, neboť se domnívá, že se jedná o přepadení. „Ježíš, né,“ uvádí to na pravou míru Dušan. „Potřebuju jenom vyčistit bundu.“) Modrobílému námořnickému tričku, ne o mnoho mladšímu než Dušan sám, kdosi nebo snad zlověstné cosi utrhlo levý rukáv a půlku pravého. Třeba na něho někdo taky poštval psy – blesklo hlavou Ditě. Přes tričko smutně visel oděv, který mohl být stejně tak zástěrou po babičce, nevzhlednými šortkami anebo u popelnic nalezenou dámskou sukní. Nohy vězely v kostkovaných bačkorách. V ruce držel řeckou vlajku (nejspíš byla řecká, Dita si pamatovala, že řecká je modrobílá) a housle. Tak a já jsem chtěla vést výchovný monolog, zaúpěla v duchu. Vtom se vedle ní ozvala Lucie. „Táta přece taky přišel o práci,“ broukla odbojně. „Kvůli chlastu.“ Ditě se div nezavařila hlava, když přemýšlela, co na to odpovědět. Opravdu to nebylo jednoduché. Nakonec ustrašeně pípla: „Třeba se ještě polepší.“ Ne že by na to prohlášení byla pyšná. Lucie se na ni podívala užaslýma očima. Dita věděla, co řekne, však to také řekla: „Mami. Není mi pět.“ Dole pod balkonem se o slovo přihlásily housle. Dušan si je zřejmě půjčil od kamarádů cikánů. Hrál na ně poprvé v životě. Dita s Lucií se opřely o zábradlí a nevěřícně ho pozorovaly. Lze jen těžko popsat zvuky, které houslista vyluzoval. Kvílení nočních můr. Nářek odsouzenců k věčnému zatracení. Večírek v očistci. Poslední večeře vlkodlaků. Dušan nebyl pod balkonem sám. Ohromená luna osvítila ještě jednu postavu. Pohybovala se do rytmu hudebního nástroje. Líně se pohupovala a třaslavým hlasem zpívala: 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276780
Až rozkvetou lípy, mně hned bude snáz, ten co se mi líbí, ten vrátí se zas. „Táta a babička,“ hlesla Lucie. „Jak jsi to říkala, mami? S tou dospělostí?“ „To je teď jedno,“ broukla Dita. V domě už byly slyšet nadávky, bouchání dveří, zběsilý štěkot, rozhněvaný křik. Dušan zdvihl housle i smyčec k noční obloze a z plna hrdla řval: „Pusť mě domů! Do trvalého bydliště! Nechci rozvóóód! Chci žít v míru! Manželství není holubník!“ Začal znovu děsivě vrzat na skřipky a jeho pětasedmdesátiletá matka Jeřábová tančit a zpívat třaslavým hlasem: A jako ty lípy, tak já budu kvést, ten co se mi líbí, mě dál bude vést! „Jak můžeš být tak nelidská?“ hulákal u popelnic Dušan. „Necháš mě tady stát. Na mrazu! Byly doby, kdy jsi mě milovala!“ Před jedenatřiceti lety, odpověděla mu Dita v duchu. Pak už jsi stejně nechodil na noc domů. Najednou ti to vadí. A (pohlédla na teploměr) je třináct stupňů Celsia. Běžte s matkou někam do ubytovny. Taková stará osoba tady nemá po půlnoci co rušit noční klid pod balkonem, má už dávno pravidelně oddechovat v peřinách. Kolik jste toho vychlastali, co? Bába se synem. Styďte se! Co jste nasávali? Myslivce? Korzára? No ovšem. Po litrech. Nikdy jste neměli úroveň. Měli jste zůstat v tom krmelci v pohraničí, odkud pocházíte. Dusila se vzteky. Nit zlostných myšlenek přetrhla Lucie, když zafňukala: „Mami, nebojíš se dědičnosti? Že takhle budu taky jednou někomu zpívat pod balkonem?“ Než si Dita stihla pečlivě rozmyslet, co na to odpovědět, snad něco jako: O tebe se nebojím, Lucinko, ty jsi přece po mně (chabá útěcha), začaly se na balkonech i jinde objevovat hystericky se chovající a jednající siluety. „Tak tohle ne, paní Jeřábová. To jsme si nedomluvily!“ bylo slyšet Mrákotovy z přízemí. „Přes den, to se ještě snese, zvykly jsme si. Co nám taky zbývá? V noci ale ne!“ 100 Ukázka elektronické knihy