CAITLIN CREWSOVÁ
jako bych ti nedovolil nosit to podivné ošacení, které na sebe každý den navlékáš. Přiznám se, že jsem netušil, že něco takového se v tvém šatníku vůbec nachází.“ Připadalo mu, že se Shona zatvářila otřeseně, ale posléze si řekl, že se mu to možná jen zdálo, protože v příští chvíli se vzpamatovala a vypadala opět důstojně a vyrovnaně. Zvedla hrdě hlavu a Malak musel znovu obdivovat ladnou křivku její šíje. „Tobě se to říká snadno,“ pronesla smutně. „Nemáš co ztratit.“ Otočila se a chystala se k odchodu. Její postoj se zcela změnil. Celá se jakoby schoulila do sebe. Jindy vzpurný pohled sklopila k zemi a s rukama sevřenýma v pěst vyšla zvolna na chodbu. Malakovi se sevřelo srdce. Napadlo ho, jestli na ni třeba nebyl příliš přísný, jenže jeho přece nikdy nezajímalo, co si o jeho konání ostatní myslí, jak se cítí. Byl svrchovaný vladař. Možná a kdyby nesnášel odjakživa, nejen teď, když se stal místo bratra Zufara králem. Když něco chtěl, vždycky to získal. Žádné city rovnaly se žádné výčitky svědomí. Nezamlouvalo se mu, že Shona je stejná jako ti, jejichž životům vládly emoce. Přesto spěchal za ní. Zastihl ji v atriu, v jehož středu se nacházel set tří na sebe navazujících fontán, které krášlila jasná zeleň. Sloupy obepínaly zářivé fialové květy a stěny zdobilo nejméně tisíc titěrných zrcadel, zasazených do mozaikového obložení. Tak dlouho se jí nedotkl. Připadalo mu to jako celá věčnost. Natáhl ruku, jemně ji uchopil za zápěstí a přitáhl ji k sobě. Nepoužil sílu, ale slabý tah. Udivilo ho, že se Shona vůbec nebránila. Stačilo zatahat jen o něco víc a stulila by se mu do náruče. Jako by tvořili dobře sehraný tančící pár. Prudce po ní zatoužil. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276307
UVĚZNĚNÁ V PALÁCI
„Povíš mi, co bys mohla ztratit ty? Čeho se bojíš?“ naléhal na ni jemně. Měl chraplavý hlas, který se doplňoval s jejím posmutněle zadumaným výrazem. Shona mu dlouho pátrala v očích, pak naprázdno polkla. Malak pod svými prsty cítil na její hebké snědé pokožce zběsile tlukoucí puls. Sevřel ji o něco pevněji a čekal, že se mu vytrhne, avšak neudělala to. Místo toho otočila hlavu na stranu a kývla bradou k maličkým zrcátkům na vedlejší stěně, v nichž se odrážela vodní hladina z fontány. „Jen se na to podívej,“ zašeptala zlomeně. „Vypadáš jako skutečný král. Patříš sem, to je vidět na první pohled. Jsi zvyklý na všechnu tu nádheru, na veškerý přepych, na služebnictvo, které vyplní veškerá tvá přání. Ale co já? Já jsem jen holka z Nemanic, která si hraje na princeznu. Nehodím se sem…“ Malak byl v šoku. Neměl ani ponětí, že by Shonu mohlo něco takového trápit. „Vždyť jsi krásná, Shono,“ pronesl překvapeně. „Elegantní a přirozená. Žádná jiná se ti nevyrovná.“ „Přestaň,“ vzdychla Shona a hořce potřásla hlavou. „Nikdy jsem si na princezny nehrála. Přetvářku jsem neměla a nemám ráda. Nejsem prostě taková. Nepotřebuju únik od reality. Proč si představovat, že něco je lepší než ve skutečnosti? Stejně se to dřív nebo později projeví.“ Shona mu sdělovala cosi hrozně důležitého. I když jí pořádně nerozuměl, viděl na ní, že ji to trápí. Vnímal to a znepokojovalo ho, že tak silně. „Nejsem žádný král z pohádky, maličká,“ pronesl tiše a popošel k ní. Stál vedle ní vysoký a mohutný, zatímco ona mu dosahovala jen k ramenům. Malak zatoužil, aby ji mohl vzít za bradu a znovu ochutnat její plné rty, o nichž se mu každou noc zdálo. „Ale až se staneš mou královnou,“ pokračoval, „splním ti všechno, co budeš chtít. A věř mi, nebude to žádná hra, ale skutečnost.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276307
CAITLIN CREWSOVÁ
Malak by rád věděl, proč se Shona dívá na zeď se zářícími zrcátky. Jako by se z ní snažila vyčíst svou budoucnost… Oči měla ztrápené a z tváře jí stále nemizel smutný výraz. Nepřekvapilo ho, když od něj poodstoupila a obrátila zničený pohled na něj. „Udělala jsem to pro Milese,“ řekla a cosi v jejím hlase Malaka zarazilo. Už v něm nebyla ani trocha vzdoru, spíš byl plný rezignace. „Nesnesla bych, kdyby se kvůli mně nemohl rozvíjet a využít svůj potenciál. Ale tohle…“ dotkla se štítivě šatů, „… tohle si už na sebe neobleču. Nikdy.“ „Vůbec tomu nerozumím,“ ozval se Malak. „Proč ty šaty tak nenávidíš? Ohromně ti sluší. Jsi krásná, tak proč by ses neměla oblékat tak, abys své přednosti zdůraznila?“ „Jsem opuštěné děcko z New Orleansu,“ odtušila Shona pochmurně. V obličeji se jí zračila bolest. „Nikdy jsem nic neměla. Nejsem nikdo… Šaty jako tyhle se ke mně nehodí.“ Potřásla sklesle hlavou a smutně se usmála. „Yadira se mě dokonce pokoušela přimět, abych si vzala jakési…“ „Šperky,“ skočil jí do řeči Malak. „Já vím. Sám jsem je pro tebe vybral.“ „To je přece směšné,“ vyhrkla Shona s odporem. „Pořád nechápu, co po mně vlastně chceš. Vím, jak vypadám, a taky je mi jasné, kdo jsem. Nepokoušej se ze mě pořád udělat někoho jiného.“ „Dobře, tak mi to vysvětli, protože já to nechápu. Kdo tedy jsi?“ „Nemusíš si ze mě utahovat,“ zašeptala Shona a Malakovi připadalo, jako by ho těmi slovy udeřila přímo do tváře. „Poslechla jsem tě. Zůstala jsem tady, i když jsem nechtěla. Možná namítneš, že se mi pořád něco nelíbí, ale nikam jsem neutekla. Dokonce jsem ani proti tobě nepoštvala Milese. Nechávám vychovatelky, 100 Ukázka elektronické knihy