SUSANNAH ERWINOVÁ
a mezi nohama vlhkost. Uslyšela, jak někdo zasténal, a až pak si uvědomila, že to byla ona. I kdyby se snažila, nejspíš by se od Lukea nedokázala odtrhnout. Ale nechtěla se snažit. Odtáhl se jako první. „Dobré ráno. Ani jsem tě nestihl pozdravit.“ Z očí mu šlehaly plameny touhy, ale ve tváři se mu zračilo napětí. „Dobré,“ odpověděla. Věděla, že se musí rychle vrátit z opojných výšin zpátky na zem. „Proč jsi –“ Nepatrně zavrtěl hlavou, jako by varoval. „Chci ti někoho představit. Starou kamarádku. Myslím, že se neznáte.“ Napřímil se, o krok ustoupil a Danica až teď uviděla, že ve dveřích stojí žena. Měla dokonalý sestřih a draze působící oblečení. Luke pokračoval: „Danico, tohle je Irene Stavrosová. Chodili jsme spolu na obchodní školu. Irene, tohle je Danica. Moje žena.“ Jeho… co? Danica na něj užasle zírala. Sedl si na roh jejího stolu. Vzápětí vzal Danici za ruku a pevně ji stiskl. Určitě se musela přeslechnout. Nebo ne? Stačil jediný pohled na Irene a bylo jasné, že slyšela naprosto správně. Irene zachovala nepohnutý výraz, jenže Danica za sebou měla dlouhou praxi v personalistice a dokázala neomylně číst řeč těla. Poznala, že se Irene chvěje zvědavostí. Co to děláš, Lukeu? Danica vyprostila levou ruku z jeho sevření, postavila se a pravici podala Irene. „Ráda vás poznávám. Hodně jsem o vás slyšela.“ To druhé nebyla lež. Irene jí stiskla ruku pevně, téměř až bolestivě. „To je báječné,“ odpověděla. „Kéž bych mohla totéž říct já o vás. Ale tenhle grázlík je pořád strašně tajemný. Jak se ti to podařilo udržet pod pokličkou, Lukeu?“ „To víte.“ Danica pokrčila rameny a doufala, že vypadá uvolněně. „Ani jeden z nás není rád středem pozornosti.“ Pod maskou klidu se jí v nitru vařila 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276305
KONKURZ NA MANŽELKU
divoce bublající směs úžasu, vzteku a pochybností. Co jiného měla říct? Netušila, proč ji Luke nejprve nevaroval a co vůbec té ženě řekl. Byla si jistá jen tím, že se jí vůbec nelíbí, s jak posměšným výrazem si Irene prohlíží její culík a praktické boty na nízkém podpatku. „To jsem o Lukeovi nevěděla,“ odpověděla Irene, jakmile si Danicu přestala prohlížet. Věnovala jí něco mezi úsměvem a úšklebkem. „Vy ani nenosíte prstýnek? Musíte mi někdy vyprávět, jak k tomu překotnému sňatku došlo. Nezajdeme na oběd? Máte čas?“ „Ne,“ odpověděl pevně Luke. „Bude obědvat se mnou. Omlouvám se, ale máme rezervovaný stůl pro dva. Jistě to pochopíš.“ „Hm.“ Irene se znovu na Danici zkoumavě zadívala. V očích se jí zračila zvědavost smíšená s pohrdáním. „A restaurace samozřejmě nikdy nedovolují změnu rezervace.“ Danica až do této chvíle měla ruce založené na hrudi. Teď je spustila podél těla. Na chvíli měla pocit, že se vrátila v čase a zase je z ní středoškolačka v šatech z druhé ruky a s neposednými vlasy, která nikdy nemůže konkurovat spolužačkám se zářivými dokonale rovnými hřívami, oblečeným podle poslední módy. Pak si vzpomněla, že má jiné zbraně. „Ale proč ne?“ prohlásila. „Pojďte na oběd s námi.“ Vzala Lukea za ruku a políbila ho do dlaně. „Bude to milé, že, drahoušku?“ Pevně jí sevřel prsty. „Těšil jsem se, že tě budu mít jen pro sebe,“ odpověděl polohlasem a sklonil se, aby ji políbil na rty. „Irene mi právě připomněla, že si musíme vybrat prstýnky.“ Danica si byla jistá, že ji políbil jen proto, aby zamaskoval pobavený úsměv. Přesto se ale nebránila. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276305
SUSANNAH ERWINOVÁ
Zavřela oči a na chvíli zapomněla, že je to jen hra. „Na to máme spoustu času. Ráda bych Irene líp poznala.“ Zářivě se na druhou ženu usmála. „Jako dvě hrdličky.“ Irene se pořád tvářila pobaveně, ale oči měla chladné. „Bude mi potěšením –“ Přerušilo ji ostré zabzučení telefonu. Sáhla do kabelky značky Hermes Kelly a vytáhla nádherný zbrusu nový telefon. „Ach, vypadá to, že na oběd nemůžu. Povinnosti volají.“ Zvedla oči. „Můj otec se nemůže dočkat, až Veronicu pozná.“ „Jmenuje se Danica,“ opravil ji Luke. „Jasně.“ Irene vytáhla vizitku a podala ji Danice. „Zavolejte mi. Moc ráda bych pro vás uspořádala večírek, abychom váš sňatek pořádně oslavili. Nebojte se, pozvu jen malou společnost. Jsem si ale jistá, že tam potkáte zajímavé lidi, které ještě neznáte.“ Ukázala dokonalé zuby rámované dokonale nalíčenými rty. Danici to připomnělo, že se ráno vůbec nenalíčila. Přesto napodobila Irenin výraz. „To zní báječně.“ „Skvělé! Mezitím pošlu Lukeovi kontakt na svou stylistku. Pokud tedy nemáte svou vlastní.“ Střelila pohledem po Danicině blůzce z výprodeje. „Teď bych už ale měla běžet. Ráda jsem tě viděla, Lukeu. Ještě jednou gratuluju. Danico, těší mě, že jsem tě poznala. Brzy nashle.“ Zamávala jim, bylo to spíš jen nepatrné pokrčení prstů, a vyšla z těsné kanceláře. Danica počkala, až její kroky dozní. Pak došla ke dveřím a vyhlédla na chodbu. „Už je pryč,“ řekl Luke. „Nedívám se po ní,“ odpověděla Danica, zavřela dveře a prudce se na Lukea otočila. „Chtěla jsem se ujistit, že nikdo neuslyší, jak na tebe křičím.“ Srdce jí tlouklo tak divoce, že skoro nemohla dýchat. „Sice jsem se s tebou včera večer vyspala, ale to neznamená, že mě můžeš zatahovat do své hry s Irene!“ 100 Ukázka elektronické knihy