CAITLIN CREWSOVÁ
jsem malátná a bylo mi krásně teplo, byla jsem celá prostoupená sluncem a blankytem. „Osamělý ve srovnáním s čím?“ Otočila jsem se, abych na něj viděla, a zatajil se mi dech. Mezi nohama mi zatepalo nenasytnou vášní. „S tvým životem? Na svatbě nebyli žádní tví přátelé nebo rodina. Jsi ty osamělý?“ Zíral na mě, jako by mi tam před jeho očima narostly tesáky. „Já nejsem osamělý.“ „Ani já ne.“ „Řekla jsi mi, že se ti každý den stýská po matce.“ Tím mi vyrazil dech, ale přesto jsem se na něj dokázala usmát. „Ano, ale její ztrátu už jsem překonala. Už je z ní jen vidina. Stýská se mi po ní, ale nejsem kvůli tomu osamělá, jen si tak připomínám, jak moc jsem ji milovala.“ A že mě ona milovala tak, jak to otec nikdy nedokázal, ale to jsem nedodala. „Myslím, že i ty jsi přišel o otce.“ „Ano.“ Jeho tvář pozbyla na chvíli jakýkoli výraz. „Ale nestýská se mi po něm, Imogen. Jestli mi něco chybí, můj otec to není a nikdy nebyl.“ Nevěděla jsem, jak dlouho jsme tam bez pohnutí zírali jeden na druhého. Ve vodě jsem měla pocit, že jsem víc obnažená než předtím. Když se Javier zase pohnul, protože se začal zvedat z bazénu, nebyla jsem si jistá, zda cítím úlevu, nebo ztrátu. „Pojď,“ vyzval mě. Stál za mnou a já se cítila jak zahlcená sluncem, tak roztřesená a odhalená, ale poslechla jsem ho. Když jsem vylezla z bazénu, znovu jsem si uvědomila, že se před ním vystavuji zcela obnažená, tak jak jsem se cítila předtím ve vodě. Zůstala jsem stát na posledním schodu a ztuhla tam, ačkoli alarm, který se ve mně nejspíš měl rozeznít, byl jaksi otupělý. Asi mi ho taky uzmulo slunce. Zůstala jsem stát ztuhlá na posledním schodu. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276297
NEZKROTNÁ ZRZKA
Javier na mě vrhl pronikavý pohled. On měl kolem štíhlých boků omotaný ručník a kontrast jeho olivové kůže s bělostí látky ve mně znovu vyvolal vlnu vzrušení. Když se na mě podíval, v očích mu vášnivě zaplálo, což způsobilo, že mi ztuhla prsa a v útrobách se mi vznítil plamen. Přišel mlčky ke mně a opatrně mě zabalil do dalšího ručníku. V očích se mu zračil jasný záměr. Rozechvěla jsem se. Způsobil to jen tím, že mě s klidnou vášní zavinul do ručníku a pak mi sčísl pár kudrn, jež mi spadly do obličeje. Pak mě odvedl ke stolu a usadil mě s dvorností, jež mě zabolela. Pak teprve pokýval prstem a přivolal služebnictvo. Když stůl pokryly všechny možné lahůdky, došlo mi, že jsem měla hlad. Všechny potraviny musely být místní. Sýry a olivy. Báječné pestrobarevné saláty. Voňavé kuře marinované v koření. Mandle a další chody. Kam se člověk podíval. Nevěděla jsem, co ochutnat dřív. Jídlo vypadalo jako součást slunce i moře. I Javiera. Jako by nestačilo, že se ten nový svět, ve kterém jsem se nalézala, už sám o sobě lišil od života, jejž jsem nechala za sebou. I pokrmy přede mnou, které hrály všemi barvami a chutěmi, byly zcela jiné než neustále se opakující jídla, jež měla uspokojit otcovu marnivost a omezenou mentalitu. Nikdy se nenechal zlákat ničím jiným, novým. Tady s Javierem bylo lákavé úplně všechno. Hlavně sám Javier. Seděl naproti mně s hrudí odhalenou a lákavou jako to jídlo mezi námi, pokušení samo. Tento muž si mě koupil. Oženil se se mnou. Odvedl mě z domu mého otce a pak si mě vzal ve všech významech toho slova. Vyvedl mě z deště do světla. A teď jsem navíc shledala, že každičká část jeho těla je stejně smyslná jako jeho ruce na mém těle nebo pevná ústa, která si umí krutě pohrávat s mými. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276297
CAITLIN CREWSOVÁ
Každá část jeho těla vzbuzovala tutéž vášeň jako ta jeho neuvěřitelně tvrdá součást, která se vzdula uvnitř mě. Opřel se na židli, hověl si naproti mně a já zjistila, že dívat se na něj je pro mě téměř nesnesitelné. Na jeho velké, silné ruce, které jsem znala z něžného hlediska. Dokonce i na jeho zuby, jež mě kousaly do krku. Na rukou mi vyskočila husí kůže a rozlévala se mi i po zádech. Stačilo k tomu, aby ulomil kousek chleba a namočil ho do olivového oleje. Javier by nádherný. Mužný, silný a náročný. Byl drsný a krásný a já jsem teď už věděla, jaký je to pocit, když je hluboko uvnitř mě. A pochopila jsem, že už nikdy nebudu taková jako předtím. Že jsem se navždy změnila, a i kdybych nevěděla, co to znamená být vdaná – natož za muže tak odlišného od mého otce nebo manžela mé sestry –, věděla jsem, že už není cesty zpátky k dívce, kterou jsem byla tam na pohovce u okna jen před necelým dnem, jež zírala do deště a snila o hezkém milém modrookém chlapci ze stáje, kterého skoro neznala. Teď, když jsem seděla u stolu s mužem, jako byl Javier, ve svůdném slunečním světle, bylo mi zcela jasné, jak jsem byla hloupá. Dívčí sny jsou jedna věc a tohle, on, druhá. A i když jsem se vnitřně chvěla a chvění se roztékalo v teplo tam, kde jsem dosud cítila vlhkost a touhu, byla jsem ráda, že jsem ten rozdíl poznala. „Řekni mi pak, jestli jsi dostatečně nasycená,“ ozval se Javier skoro netečně, přestože jsem v jeho hlase rozpoznávala vzrušení a záměr. Jako kdyby věděl, proč se ošívám a nedokážu v klidu sedět. „Proč? Nemáš tu dost jídla?“ Usmál se, až mu zazářily bělostné zuby. Ale ten úsměv byl i káravý. Jako bych ho něčím urazila. „Myslíš, že jsem muž, který má něčeho nedostatek, Imogen?“ 100 Ukázka elektronické knihy