„Řídím zpátky do Prahy.“ „Tak na limonádu. Slíbilas to.“ „Vážně? No, tam nahoře bych slíbila všechno.“ „A na zemi se to nepočítá?“ Cítila se nesvá. Z toho náporu jeho pozornosti. Z jeho přímočarosti. Pokusila se o stejnou nenucenost. „Kolik ti je?“ „Pětačtyřicet,“ odpověděl. „Já jsem ještě o trochu starší holka, víš?“ „Vím, v přihlášce je datum narození.“ Napila se brčkem ze sklenice nealkoholického koktejlu. Hynek k ní byl otočený, měl opálenou tvář a světlé vlasy střižené nakrátko. Bílé tričko ještě zdůrazňovalo jeho opálení, silné paže a vypracované bicepsy. „Jsi bohyně.“ Zasmála se. „Mám z tebe úplně zamotanou hlavu.“ „To máš z tý vejšky.“ „Na tu jsem zvyklej. To je z tebe.“ „Tohle říkáš každý, že?“ „Každý ne. To teda vůbec ne. Náhodou, vybral jsem si tě. Z těch všech přihlášenejch.“ „Jak dlouho tohle děláš?“ „Myslíš parašutismus? Mám čtyři tisíce dvě stě seskoků.“ „A ulovených holek kolik?“ „Chtěl bych, Marie, abys byla mojí učitelkou tady na zemi.“ „Nech toho.“ Měl stejné nealko pití a nakláněl se k ní ze své barové stoličky.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276172
„Bylo to vzrušující, být tak blízko tebe.“ „Bože, mluvíš kvůli mně i spisovně? Vážně se nenamáhej, jestli ti jde jenom o to jedno.“ „Ne, to vůbec ne. Chci tě blíž poznat. A i kdyby, co je na tom špatnýho? Prstýnek nemáš, žádnej manžílek tu na tebe po seskoku nečekal, nebo se pletu? A já jsem svobodnej. A volnej. To je moje krédo.“ „Už se nezdržuj, Hynku, za chvíli máš odpolední seskoky.“ „Můžu ti zavolat, Marie?“ „Nedám ti svý číslo.“ „Je napsaný ve formuláři,“ usmál se a přivřel oči. Stiskl jí ruku na rozloučenou a Marie se nechala políbit na tváře. „Zavolám ti,“ otočil se za ní ještě na konci barového pultu. „Večer.“ „Budu mít vypnutej telefon,“ zakřičela za ním, když už mizel ve dveřích.
Uklidila celý byt, ze šňůry na balkoně sebrala suché prádlo, uvařila si něco malého k večeři. Neděle večer, venku bylo ještě světlo. Posadila se do čtecího křesla v rohu obýváku. Na polstrované opěradlo položila mobilní telefon a chvíli se dívala na tu zhaslou, neživou věc. Podruhé během dvou týdnů ho vypnula. Přerušené spojení s okolním světem. Počítala na prstech, jak dlouho je telefon hluchý. Vlastně jen necelé tři dny. Déle už to nevydržela. Kvůli rodičům. I když
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276172
věděla, že sestra má i její telefonní číslo na fakultu. Stiskla tlačítko na boku přístroje a ozvala se hlasitá úvodní znělka. Nevěděla, z čeho se bude cítit hůř — z dalších Jobových zvěstí z Přídonic, nebo až pozná, že ji za tu dobu nesháněl vůbec nikdo, dokonce ani její umanutá a věčně reptající sestra? Zprávy žádné, našla jen tři záznamy o nepřijatých hovorech. První bylo neznámé číslo. Druhý nepřijatý hovor byl od Katky. Ten třetí od otce. Zpozorněla. Otec jí volal snad dvakrát v životě. Poprvé, když mu Veronika dala svůj starý vyřazený mobilní telefon a on se s ním učil zacházet. Podruhé asi před pěti lety, když jim s Lubošem v dejvickém bytě opravoval staré dvoukřídlé dveře. Táta to se dřevem uměl. Tehdy byl naposledy v Praze. Teď se Marie dívala na otcův dva dny starý pokus o spojení. Přitom už věděla, že je zpátky z nemocnice a jeho stav je ucházející, telefonovala nedávno matce z fakulty. Plný tón zněl opravdu dlouho, než se konečně ozval otcův chraplavý hlas. „Ahoj, tati. Tys mi volal?“ „Ne.“ „Ale jo, předevčírem.“ Působil v telefonu trochu zmateně. Cítí se dobře, odpočívá. Tesařskou sekeru už do ruky nebere a opravdu nic nedělá. Marie mu na jeho už třetí stejnou otázku do telefonu zopakovala, že se má dobře, a pořád čekala, s čím vyrukuje on. Cítila, že obchází kolem nějaké nevyřčené otázky a schválně hovor natahuje.
100
Ukázka elektronické knihy