v horečce. Vnímal jedině svou neúprosnou, nezvládnutelnou touhu. „Ale proč mě nechceš?“ „Co když někoho mám?“ „Ále…“ „Jo, mám kluka.“ „Nevěřím.“ „Mám, a mám ho ráda!“ „Najednou. Že jsi mi o něm za celou dobu, co se známe, ještě nic neřekla. Věděl bych od začátku, na čem jsem, a mohlo to být v pohodě.“ „Do toho ti nic není, rozumíš?“ „Určitě si ho vezmeš.“ „Třeba, co je ti po tom? Nudíš mě, jdi domů!“ „Ne, ty musíš být moje!“ Objal ji. Pokoušela se vyprostit. Držel ji pevně. Dostala strach. Trochu se odtáhla, napřáhla ruku a vší silou udeřila Flegmatika do tváře. Pomalu, velmi pomalu svěsil ruce. Ona vyklouzla a spěšně vešla do domu a zamkla za sebou. „Tak ona se mě bojí! Jako bych jí byl schopen ublížit!“ Chvíli zdrceně zíral na zavřené dveře. Otočil se a šoural se domů. Horečka začala zvolna opadávat. Druhý den už pro něj Jediná neexistovala. Byl krásný den. Sobota. Čerstvý sníh jiskřil v ranním slunci. Vzal běžky a vyrazil na túru. Na hřebenech
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276150
Beskyd se na něj všechno smálo. z plných plic vdechoval čerstvý horský vzduch a bylo mu fajn. Včerejšek mu připadal jako vzdálená minulost, či horečnatý sen. Za podstatným jménem žena se černal další křížek. Zatím největší ze všech.
Pohoda! Zpátky do přítomnosti! Jaro v rozpuku, a k tomu pátek odpoledne. Prášek, Sodoma, Romantik a Flegmatik, který rozšířil trojlístek na čtyřlístek, se vezou motoráčkem. Flaška čúča – ovocného vína za jedenáct korun – koluje od úst k ústům. „To znáte, jak se vrátí Husák z Ameriky, a Štrougal se ho hned ptá, jak tam bylo? ‚No dobře, perfektně jsme si s Reaganem rozuměli. Já jsem mu říkal Ronalde, on mi říkal Donalde…“ „Chachacha… hele, zmáčkni to svoje sladké dřevo a ňákou tam dej.“ Práška nemusí do hraní nikdo dvakrát pobízet. Lidi nelidi – sype z rukávu jednu krylovku za druhou – Bratříčku, zavírej vrátka, Morituri te salutant, Pár zbytků pro krysy… „Opilí od radosti si sami trochu lžeme, že zkouškou dospělosti, opravdu dospějeme…“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276150
Počasí se sice začíná kazit, ale komu to vadí? Chráněni vojenskou celtou (kterou dostal Prášek od otce ještě v době, kdy spolu nebyli na válečné stezce) spěchají od vlakové zastávky k chatě v beskydských kopcích. Jedna z typických valašských chalup, které si koupili a přestavěli lidé z města. Tato měla štěstí, že její noví majitelé se nepokoušeli ji nijak vylepšit, ale ponechali jí její původní prostou podobu a pouze opravili, co bylo třeba, aniž se pokoušeli o nějaký pseudolidový ráz. Interiér byl zařízen jen tím nejnutnějším. K sezení byly pouze dřevěné verpánky, ale zde přítomné mládeži sloužily stejně jen jako příruční stolky, neboť všichni se váleli na zemi a na verpánky si postavili lahve s alkoholem, chleba, konzervy a prázdné plechovky místo popelníků. Když Prášek a spol. dorazili, byl fet již v plném proudu. V místnosti bylo nakouřeno. Zarostlý kluk zpíval hlasem ochraptělým od chlastu a cigaret táhlou píseň o hledání lidského štěstí. CHLEBOVÁ POLE „Lásko, proč pláčeš s hlavou v dlaních? Na řasách se ti usazují perly a rty se ti chvějí a mají slanou chuť. Pojď, dej mi své tělo za lásku. Potom se zvednem’ a půjdem’, 100 Ukázka elektronické knihy