HLINĚNÉ KRÁLOVSTVÍ
Uprostřed za hliněným stolkem seděla žlutá myš se zlatou korunkou na hlavě a černou hrudkou cosi kreslila na archy papíru. Jírova průvodkyně přiběhla ke stolku a pískáním je ohlásila. Myší vládkyně nechal práce, pokynula Jírovi a promluvila tichým lidským hlasem: „Vítám tě v našem království, Jíro. Dala jsem tě přivést, abych ti poděkovala za to, že jsi ušetřil jednoho z mých poddaných. Vím, že ti má odměna nepřinesla štěstí, ale naopak ještě větší trápení. Chci všechno napravit. Ale mám k tobě jednu velikou prosbu. Jsi jediný člověk, který nás může vysvobodit z podzemí. Povím ti náš příběh a pak pochopíš.“ Vtom několik myšek přinášelo měkký polštář, královna vyzvala Jíru, aby si udělal pohodlí, a začala vyprávět: „Kdysi jsme byli lidmi jako ty. Žili jsme v údolí plném překrásných svěžích zahrad, jakým nebylo nikde rovno. Náš soused, čaroděj Akcipiter z Království náhorních rovin, však propadl závisti a rozhodl se zmocnit naší země. A když jsem odmítla státi se jeho ženou, zaklel nás do podzemí a proměnil v malé žluté myšky. Jen mně jediné ponechal lidskou řeč, ale nesmím vystoupit na denní světlo. Vysvobozeni můžeme být jen tehdy, bude-li naše podzemní zahrada stejně krásná jako ta, která vyrostla v údolí v paprscích slunce. Proto hněteme z hlíny stromy, keře a květiny a snažíme se, aby byly stejně krásné jako ty živé. Ale chybí jim barvy a třpyt. Co je horšího, když nahoře přijde déšť, voda prosákne do jeskyně a padající kapky rozpouštějí všechno, co vytvoříme, v beztvaré bláto. Ty jsi hrnčíř, znáš tajemství hlíny, její tvrzení v ohni, pomoz nám a my pomůžeme tobě.“ „Rád vám pomohu,“ řekl Jíra, „vždyť je to moje řemeslo. Jen bude-li moje skromné umění stačit na tak velký úkol.“ Vydali se tedy na veliké hliniště, kam spousta myšek stále přivážela novou a novou hlínu. Několik dní pak Jíra plácal cihly, sušil je u ohně a stavěl hrnčířskou pec. Pak musely myšky to či ono sehnat po světě nahoře, aby bylo možno namíchat barvy a glazury. Tomu všemu je Jíra učil – míchat, malovat, polévat. Až přišla práce nejdůležitější – vypalování v peci. Netrpělivě čekal na výsledek společného snažení,
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276147
HLINĚNÉ KRÁLOVSTVÍ
ale když konečně otevřel vychladlou pec, vydechl si s uspokojením. To byla krása! Na žádném jarmarku byste nenašli tak jemné, dovedně tvarované a zářivě barevné keramické zboží. Když potom opatrně přenášeli křehké „rostlinstvo“ do zahrady, „vysazovali“ záhony, skládali z prořezávaných kachlí altánky, domečky a nakonec i královský palác, ani nevnímali, jak čas běží. A čas opravdu běžel. Nahoře zatím mysleli, že Jíra uprchl z vězení, i když nikdo nemohl pochopit jak. Dali ho tedy hledat policií. Prohledali hrnčířovu chalupu, pak celou vesnici, les i stohy loňské slámy, ale po Jírovi jako když se zem slehne. Rozlícený sedlák dal hrnčířův domek do dražby, a kdo ví, co by s Barunkou a jejími dětmi bylo, kdyby se jich neujali dobří lidé, kteří nezapomněli, jak jim Jíra pomáhal, když měl z čeho. Ale lakomý sedlák si tím štěstí nevysloužil. Vlastní chamtivost ho přivedla na mizinu. Začalo mu vrtat hlavou, co když jeho pole ukrývá ještě víc peněz, co když je tam celý poklad a ten trumbera se ani nesnažil kopat dál. Vzal motyku a dal se do hledání pokladu. A skutečně našel v brambořišti několik zlaťáků. Lesk zlata ho úplně pomátl. Kopal od rána do večera, kopal den, dva, týden, zničil celou úrodu, ale nenašel ani měďák. Když pole zpustla a nebylo čím krmit, musel prodat dobytek, ale tím se nepoučil. Místo aby pole znovu osel, chodil celé dny s motykou od lánu k lánu a znovu zkoušel štěstí jako v loterii. A prohrál. Kde se neseje, tam se ani nesklízí, a tak lakomý sedlák pro cizí zlaťáky přišel o ty vlastní, pak o pole a nakonec o svůj tučný břich a byl z něho obyčejný chalupník, který se musí nějak otáčet, aby se uživil. Zatím Jíra v podzemním království vybíral naposled hrnčířskou pec a roznášel poslední stromy a květy. Když se celá hliněná zahrada zaleskla ve světle kameninových lucerniček, měl pocit, že ještě nikdy nebyl tak spokojen se svým dílem jako dnes. Sotva však stačil domyslet, ozval se hluchý praskot, strop jeskyně začal pukat, stěny se rozpadávaly a do podzemí vtrhla oslňující sluneční záře. Zahrada se s rachotem vyzdvihla z hlubin na denní světlo a zazářila jako
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276147
HLINĚNÉ KRÁLOVSTVÍ
nejpůvabnější šperk. Stromy přerostly Jírovi přes hlavu, mezi nimi se zazelenala tráva a tam za hliněnou pohádkou se místo rozpadlých skalních stěn nakláněla skutečná živá zahrada a nad ní hory a lesnaté kopce. Už mu nepobíhaly u nohou malé žluté myšky. Mezi oslnivými záhony přicházeli štěstím rozesmátí lidé v čele s královnou, krásnou a přívětivou paní, podávali Jírovi ruce a dojatě mu děkovali a chválili jeho dovednost. Po několika dnech pobytu v rajském údolí však nastalo loučení, protože Jíra měl přes všechnu péči hostitelů plnou hlavu domova, ženy a dětí a najednou velmi pospíchal s návratem. Královna Jírovi, třebaže se každé odměně bránil, vnutila truhlu zlaťáků a kočár na cestu. Když všem při loučení naposledy stiskl ruku, na slova díků jen odpověděl: „To, že jsem se opravdu naučil rozumět hlíně a tvořit z ní samé krásné věci, je pro mne tou největší odměnou.“ Potom vsedl do kočáru, a když údolní království zmizelo za vysokými vrchy, byl šťasten, že se konečně vrací domů. Sotva dojel do vsi, začal se vyptávat na Barunku a děti, ale nikdo ho v té nádheře nemohl poznat. Všichni jen spráskli ruce údivem a ukázali k chalupě, kde Barunka bydlela u dobrých sousedů. Spatřil ji, jak stojí ve dveřích, ověšena svými ratolestmi, srdce mu skočilo do krku a zapomněl na všechny peníze a všechnu slávu. „K čemu by mi byly,“ řekl potom ženě, „ke štěstí mám přece vás.“ Peníze užil tam, kde bylo potřeba někomu pomoci, a sám se vrátil do své chalupy. Postavil novou pec a začal znovu kroužit džbánky, mísy, talíře a byla to krása, až se srdce smálo. A taky se naučil přenášet do hlíny to, co viděl všude kolem sebe: děvčata a chlapce při tanci, selku s nůší, ševce, co nese boty na trh, i vesnické muzikanty. A lidi to jeho dílo hřálo na duši a měli ho proto rádi. Co si mohl přát víc.
100 Ukázka elektronické knihy