Iluzorní spojenectví – první část
duchovního zakladatele českého zednářství, vydal v roce 1925 svazek Svobodné zednářství. Vraťme se však k jeho umělecké dráze. Mucha, hluboce duchovní člověk a velký vlastenec, odjel v roce 1904 z Paříže do USA, kde pobýval tři měsíce, a kam se později často vracel. Ve Spojených státech vyučoval v New Yorku, Chicagu a Philadelphii, a především se setkal s již zmíněným americkým magnátem Charlesem Richardem Cranem, obdivovatelem Slovanů a podle některých zdrojů rovněž jedním z předních představitelů tamního zednářského hnutí. Crane financoval snad nejvýznamnější Muchovo dílo Slovanskou epopej, na níž umělec pracoval v letech 1910 až 1928 a kterou daroval Praze. Pro kompozici dvaceti pláten tvořících tento malířský cyklus a znázorňujících celou epopej dějinných osudů slovanských národů čerpal Mucha inspiraci u vědců Nikodima Kondakova a Ernesta Denise, již zmíněného bývalého šéfredaktora časopisu La nation Tchèque. Cíle vytvořit jednotný výbor, v němž se organicky soustředí snahy jednotlivých proudů hnutí za českou a slovenskou nezávislost, bylo dosaženo 10. listopadu 1915, kdy Masaryk vydal oficiální Prohlášení Českého komitétu zahraničního.111 Tento dokument vystihující ducha hnutí za nezávislost si okamžitě získal důvěru, jelikož jej podepsali předsedové všech zahraničních československých svazů a spolků, představitelé různých politických stran, od agrárníků až po socialisty, a nejslavnější čeští a slovenští emigranti. Vykazuje jasnou analogii mezi nově vznikající představou odtržení od rakouské říše a husitským hnutím, k jehož myšlenkovému odkazu hledání ztracené svobody se takto přihlásil: „[…] V XV. století povstali boží bojovníci [husité, pozn. red.], aby ochránili nezávislost národů a zlomili německé jho; nezradíme naše otce a nezřekneme se jejich příkladu […].“ Manifest dále požadoval bezvýhradnou nezávislost Čechů a Slováků sjednocených do jednoho národa, což mezi jiným zřejmě potvrzuje již zmíněnou Valianiho tezi, že Masaryka k prvnímu kroku v boji o nezávislost přiměly četné dezerce z rakouské armády, zapříčiněné neochotou vojáků českého a slovenského původu bojovat proti jiným Slovanům: STUPARICH, G., c. d., s. 104.
111)
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276049
Vznik „Conseil National des Pays Tchèques“ v červnu 1916
„[…] Před válkou usilovaly české politické strany o změnu rakousko-uherského dualismu ve federální říši, která by různým národnostem v tomto státě zaručila rozsáhlou autonomii a respektování jejich základních práv. Dnes už je toto hybridní řešení nemožné. Habsburkové odsoudili naše syny a bratry, aby se postavili proti našim přirozeným spojencům, a donutili nás, abychom šli se zbraní v ruce proti ostatním Slovanům, a tím zpřetrhali poslední svazky, které nás pojily. Dnes požadujeme zcela nezávislý československý stát.“112 Na závěr se autoři manifestu dovolávají podpory čtyř hlavních států bojujících proti Centrálním mocnostem a dodávají: „[…] Čechy svěřují svůj osud do rukou Ruska, velkého slovanského národa, Británie, která jako první ustavila zákon vlády národa pro národ, Cavourovy, Mazziniho a Ferrerovy Itálie, revoluční Francie.“113 Předsedou nově ustaveného výboru byl stanoven sám Masaryk a tajemníkem Beneš, jemuž měl být v této funkci nápomocen Lev Sychrava. Nedlouho po vzniku Komitétu se k Benešovi přidal Slovák Milan Rastislav Štefánik, někdejší Masarykův žák, který se právě vrátil ze srbské fronty, kde bojoval jako letec ve francouzské armádě. Štefánik měl v boji o československou nezávislost sehrát jednu z hlavních rolí. Na jaře roku 1916 se Komitét přejmenoval na Národní radu zemí českých (Conseil National des Pays Tchèques). Na označení Rada, mnohem závaznějším než Komitét, trval sám Masaryk – jak píše Valiani114 – po audienci u předsedy francouzské vlády Aristida Brianda.115 Nicméně – jak píše Valiani116 – řada členů francouzského i britského vládního kabinetu tehdy podporovala setrvání podunajské monarchie coby ochranného valu proti německé moci, a jak dokládá jedna poznámka z 28. března 1915 nalezená v Masarykových písemnostech, Paříž ani Londýn nehodlaly nijak výrazně stimulovat české snahy o nezávislost. Tamtéž, s. 103. Tamtéž, s. 104. 114) VALIANI, L., c. d., s. 211. 115) Aristide Briand (1862–1932), vlivný francouzský politik a diplomat, byl jedním ze zakladatelů Společnosti národů. Několikanásobný předseda vlády v roce 1922 odstoupil z funkce, protože prozíravě nesouhlasil s tvrdými mírovými podmínkami, které versaillská smlouva ukládala Němcům. 116) VALIANI, L., c. d., s. 210. 112) 113)
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276049
Iluzorní spojenectví – první část
Národní rada zemí českých nicméně oficiálně vznikla v červnu 1916,117 a jelikož dokázala zastřešit všechny krajanské organizace, představovala první zásadní krok na cestě k uskutečnění programu nezávislosti. Předsedou této politické organizace se sídlem v Paříži, v ulici Rue Bonaparte č. p. 18,118 byl zvolen Masaryk a jeho zástupcem Josef Dürich, lídr české agrární strany a někdejší poslanec rakouského parlamentu. Edvard Beneš za asistence Lva Sychravy zastával funkci generálního tajemníka, zatímco Štefánik byl jmenován zástupcem Slováků. Zanedlouho poté, přesněji řečeno, když do Evropy dorazil delegát Slovenského svazu v Americe Štefan Osuský, se název rady změnil na Československou národní radu. V oficiálních dokumentech je Rada poprvé zmíněna v protokolu ze dne 29. srpna 1916 z Kyjeva,119 jehož účelem bylo zakotvit jednotné vystupování všech složek hnutí a který svým podpisem stvrdili: Ȥ za Radu Milan Rastislav Štefánik a Josef Dürich; Ȥ za Svaz čs. spolků na Rusi Václav Vondrák a tajemník Ján Volf; Ȥ za Slovenský svaz v Americe Gustáv Košík. Pole působnosti ČSNR se v té době omezovalo na politické a diplomatické kruhy, ale už v následujícím roce vznikl první základ její budoucí armády: Československá legie v Rusku, která byla založena v létě 1917 díky Masarykově a Štefánikově agitaci. Oba politici kvůli tomu schválně dorazili do Ruska. Legii tvořili výhradně čeští a slovenští vojáci rozdělení do dvou (později tří) střeleckých divizí. Pokud šlo naopak o územní působnost vedení ČSNR, měl Masaryk vyvíjet aktivity ve Velké Británii, Beneš ve Francii a Dürich v Rusku. Ten se však své role musel záhy zříci, protože se příliš zapletl s vládou, která po revoluci padla. Přeorientování snah zastupitelského orgánu Čechů a Slováků v Rusku se vydařilo díky zásahu Štefánika, který už od svého příjezdu na ruské území prohlašoval, že nikdy neschvaloval reakcionářskou politiku vlády, jež nahradila předchozí Sazonovův kabinet a již vedl Boris STUPARICH, G., c. d., s. 99. DDI V Serie, Volume VIII, n° 445. 119) FERENČUHOVÁ, Bohumila, Aspetti internazionali della legione ceco-slovacca, sborník konference historiků La Legione ceco-slovacca in Italia e la Grande Guerra, Roma, 2015, s. 62, která cituje: Dokumenty slovenskej národnej identity a štátnosti, zv. 1, Bratislava: Národné literárne centrum 1998, dok. 140, s. 449. 117) 118)
100 Ukázka elektronické knihy