Kapitola 4: Archetypální smrt a velké probuzení
Vzdorování iniciaci Odmítneme-li vydat se na temnou cestu iniciace, čeká nás vyčerpání a krize. Kdykoli změně vzdorujeme, naše zběsilé pobíhání sem a tam a úzkostné myšlenky nám zabrání v používání energie produktivním způsobem. Vyhlídky na novou identitu jsou jak svůdné, tak děsivé, a tak vynakládáme obrovské úsilí, abychom se příslovečným „smrtelným stiskem“ drželi všeho starého. Můžeme se pokusit přijít na to, jak svým vztekem šikanovat vesmír, aby se choval, jak má. Nebo se můžeme svými ztrátami cítit natolik zahlceni, že nás to paralyzuje a deprimuje. Život začneme vnímat jako marný boj. Jsme v krizi. Neustálá zaneprázdněnost může odvádět pozornost od slabého hlásku uvnitř, který šeptá, že transformace je nevyhnutelná. Někdy jste v pokušení spokojit se s pouhou povrchní úpravou. Můžete si pořídit nového milence, přesunout se do jiné divize firmy, přestěhovat se do jiného města, zahájit novou revoluční dietu a tak dále. Někteří z mých studentů přiznali, že se ve svých životech cítili natolik zahlcení, až byli jednoho dne šokováni smrtelnou diagnózou, které museli čelit. Jejich schopnost zadusit ten slabý hlásek uvnitř byla tak mocná, že si musel najít jiný způsob, jak získat jejich pozornost. Já se snažím vést své klienty k tomu, aby se na svoji nemoc dívali jako na velkou ránu do hlavy uštědřenou vesmírem, který je tím upozorňuje, aby se vzdali svého vzdoru a přesvědčení, že jejich pozemská identita je vše, čím jsou. Vyléčení nemoci nemusí nutně vyléčit duši. Nicméně umožnit jí cestovat do další etapy růstu má často za následek i vyléčení těla. Náš energetický systém je uvolněn a může použít zásoby síly k nápravě toho, co se začalo kazit na buněčné úrovni. Rakovina je jen jeden příklad nemoci, která může být povoláním k iniciaci. 89
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276041
Přechodové rituály Mechanismus přirozené obnovy, který je naprogramovaný do kaž dé buňky a známý jako apoptóza, je v rakovinných buňkách uzavřen. Nádor nepozná, že musí přestat horlivě dělit a reprodukovat a umožnit svým buňkám zemřít. Trvá na dosažení dočasné nesmrtelnosti i za cenu nemoci. Viděl jsem, jak se klienti začali léčit poté, co se odevzdali iniciaci a okusili svoji nesmrtelnost. Jejich tělo je schopno se znovu nastavit na přirozené rytmy a může se navrátit ke zdravému buněčnému cyklu. Jsou schopni se na hluboké úrovni léčit a informovat fyzické tělo o tom, že jeho buňky nepotřebují vyhlašovat válku o přežití v plané snaze odvrátit smrt. Je fascinující, jak je rakovina skvělým příkladem zhroucení holarchie, ve které jsou potřeby buňky upřednostněny před potřebami organismu. Vztah mezi smrtí a novým životem Všechny smrti, všechny konce jsou průchodem do nového začátku. První termodynamický zákon říká, že energii lze proměnit z jedné formy na druhou, ale že ji nelze ani vytvořit, ani zničit. Jako energetické bytosti svlékáme svá těla a dovolíme jim stát se součástí cyklu života ve fyzickém světě, zatímco naše esenciální já se posouvá do dalšího stavu bytí. Jednou mi medicinman kmene Lakotů pověděl, že když umřou předkové, jsou pohřbeni a navrátí se do země, aby tvořili součást stromů a veškeré přírody, aby se znovu vstřebali do většího celku. Já jsem se dlouho domníval, že to znamená, že je z jejich těl hnojivo rozložené do potravy pro stromy a květiny, ale později jsem pochopil, že jejich vědomí přetrvává a znovu se stává součástí stvoření. A poté, co jste zvládli druhé probuzení, jste toto extatické a zároveň i děsivé splynutí prožili. Jakmile jednou pochopíme, že smrt je pouze přechodem do jiné formy života, přestane být změna tak děsivá. Můžeme se ujistit, 90
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS276041
Kapitola 4: Archetypální smrt a velké probuzení že budeme vzkříšeni, i když nemáme ponětí, jak bude vypadat naše nová existence. Pojetí života a smrti jako cyklu není nijak nové, mnohé starobylé kultury měly své symboly a ceremonie vytvářející propojení mezi starým a novým, mezi mrtvými a živými. Lidová kultura nám předkládá obraz smrti jako Smrtky, bytosti bez tváře v černé kápi, která nese naostřenou kosu. Svým kostnatým prstem ukazuje na svoji nejnovější oběť a ustanovuje tím, že tato ubohá duše s ní musí odejít do neznámého světa mrtvých. Kosa, kterou nese, je ovšem nástrojem úrody, používaným k sečení obilí. Chléb, který se z něj vyrobí, je pokrmem, jenž udržuje život. Pokud necháme obilí na stéblech, uhnije a nebude k ničemu. Bez smrti, bez sklizně, nemůže být život. Postava Smrtky je odvozena od řeckého boha Kronose, otce bohyně Afrodity. Jako stonek pšenice obsahující v sobě semínka budoucí sklizně, i my v sobě obsahujeme „semínka“ našich budoucích životů, které se během iniciace objevují. Toto objevování nám dovoluje svléknout ze sebe strach ze smrti, který pronásleduje lidstvo. Přistoupení k volnému pádu Archetypální smrt není doslovná, přestože máme někdy pocit, jako bychom fyzicky umírali. Tato symbolická smrt, která je součástí každého procesu iniciace, je volným pádem do propasti neznáma. Patří do ní smrt starých myšlenek, omezujících přesvědčení, která nám již neslouží, starých přátelství, která nikdy nebyla správná, dokonce i starých zvyků, včetně toho, jak se oblékáme a jak se prezentujeme. Jako předehra k nové mytické cestě vyžaduje archetypální smrt opuštění starých map, které nám kdysi pomohly proplouvat životem. Existuje jistý příběh o horolezci, který potká muže na úpatí hory, jenž má na zádech přivázaný dřevěný vor. Horolezec se ho zeptá, proč si nese vor, když na této hoře nejsou žádné 91
Ukázka elektronické knihy