Weaver10-zlom.qxd19.4.202017:03Stránka98
Zíral přímo před sebe na opačnou stranu silnice a srnce si vůbec nevšímal. Vytáhl jsem mobil, ale zběžný pohled na displej mi prozradil, že nemám ani čárku signálu. Sám jsem si vlastně nebyl jistý, co bych jinak udělal. Zavolal bych záchranku? Tím bych nás oba ohrozil. Healy měl falešný pas na jméno Bryan Kennedy, ale v nemocnici by se určitě vyptávali nejen na to, kdo je a jak se zranil, ale také proč nemá pojištění a není v systému. Ba co hůř, personál nemocnice by mohl zalarmovat policii. Healy ke mně vzhlédl a ve tváři se mu zračilo vše, nad čím jsem právě přemýšlel. Jedna z ran v jeho obličeji však vypadala opravdu zle. Bude potřebovat ošetření – a ideálně ne tady venku, v pustině, kde se slunce neustále ztrácí za mraky, a kdykoli zmizí, klesne teplota o několik stupňů. Přistoupil jsem k tělu srnce a položil mu ruku na břicho, abych se ujistil, že je po smrti. Už tak si vytrpěl dost a já nechtěl, aby trpěl víc. Potom jsem ho popadl za nohy a odtáhl ho k travnaté krajnici. Správně bych měl zavolat na policii a dohlédnout na to, že někdo pro tělo přijede, jenže to by vyvolalo stejnou lavinu otázek jako Healyho návštěva v nemocnici, a tak jsem zvíře odtáhl co nejdál od silnice a pak jsem se vrátil k autu, nasedl a nastartoval. Motor zakašlal, ale potom naskočil a začal příst. Něco však bylo špatně. V motoru hlasitě klapalo, a když jsem zařadil zpátečku a pokusil se couvnout od krajnice, přední kola se na štěrku jen protočila. Požádal jsem Healyho, aby si sedl za volant a couvnul, zatímco já budu audi tlačit zvenku. Trvalo to věčnost, až nám oběma málem ruply nervy, ale nakonec se to podařilo. Od kol odlétla sprška štěrku a bláta, které mi potřísnilo kalhoty, a potom auto couvlo. Healy si znovu přesedl, já vklouzl za volant a otočil jsem to zpět k vesnici. Při prohlídce statku jsem si všiml lékárničky a ve všech domech byly přikrývky, žínky a ručníky. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275812
Weaver10-zlom.qxd19.4.202017:03Stránka99
Pět minut nato jsme byli opět v Black Gale. Dojeli jsme po nezpevněné cestě až ke statku a já pomohl Healymu vystoupit. Odemkl jsem, dovedl ho do kuchyně a tam jsem ho nechal sedět a vydal jsem se pro lékárničku do prádelny. Krabička s náplastmi byla poloprázdná a mě při tom pohledu napadlo, kdy je asi Gibbsovi použili naposledy. Měsíce před zmizením? Týdny? Nebo přímo v den, kdy se po nich slehla zem? Popadl jsem náplasti a gázu, kterou jsem cestou do kuchyně vybalil a rovnou jsem ji podal Healymu, aby si ji přitiskl na rány v obličeji. Potom jsem se začal shánět po vodě. „Kde vezmeme vodu?“ zeptal se Healy, jako by mi četl myšlenky. Měl pravdu. Kohoutky byly už dva a půl roku zavřené. „Neboj, nějakou mám v autě.“ Vyndal jsem lahev z kufru a vrátil se do domu. Řekl jsem Healymu, ať se nakloní nad dřez a postupně jsem mu rány omýval. Některé už ani nekrvácely, na ty stačily náplasti, ale šrám u oka byl dost hluboký. „Musíš se naučit jezdit rovně, Rakere.“ Napjatá atmosféra se rázem trochu uvolnila. „Netuším, kde se tam ta krajnice vzala,“ zažertoval jsem a Healy mi úsměv oplatil. Během několika minut jsem mu rány ošetřil a zalepil a pak jsem mu podal přikrývku ze skříně v chodbě v horním patře a posadil jsem se naproti němu ke stolu. Do té chvíle jsem měl stěží šanci zhodnotit vlastní stav, ale když jsem se nyní začal uvolňovat, uvědomil jsem si, že mě bolí za krkem – nepochybně důsledek nárazu –, a bolest jsem cítil i na hrudi, od ramene k levému boku. Nejspíš už se mi tam dělaly modřiny od bezpečnostního pásu. „Jak ti je?“ zeptal se Healy. „Přežiju to.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275812
Weaver10-zlom.qxd19.4.202017:03Stránka100
Přikývl. „V tom jsme my dva mistři.“ Vyhlédl jsem z kuchyňského okna na své auto. Levá strana vypadala otřesně. Světlo bylo rozmlácené, mřížka ohnutá a kapota promáčknutá. Budu si muset sehnat číslo na nějakého místního automechanika, protože takhle bych s tím do Londýna jet nemohl. Kdyby šlo jen o mě, risknul bych to, jenže pokud by mě na dálnici zastavili policisté, mohli by se přese mě dostat až k hotelu u dálnice a k Healymu. Všechno jsem musel důkladně zvažovat, každé rozhodnutí se točilo kolem toho, jestli bych ho tím nechtěně neohrozil. „Co teď?“ zajímalo ho. Zhluboka jsem se nadechl a připravil se na hádku. „Asi by bylo nejlepší, kdybys zůstal tady.“ Healy se zamračil. „O čem to mluvíš?“ „Koukni se na moje auto. Do hotelu to máme osmdesát kiláků, z toho přes padesát po dálnici. Jestli tam hlídkují policajti, s největší pravděpodobností mě zastaví a budou se vyptávat – a u toho bys být neměl.“ „Já tady nezůstanu.“ „Jen na jeden den,“ uklidňoval jsem ho. „Nanejvýš na dva.“ „Dva dny na tomhle místě? Zapomeň.“ „Musím nechat opravit auto.“ „V tom případě jedu s tebou.“ „Právě jsem ti vysvětlil, proč to není dobrý nápad.“ „Já tu nezůstanu, Rakere. Nehodlám tady osmačtyřicet hodin čumět do zdi. I kdybych měl v tomhle případu přispět jen tím, že pro tebe budu v hotelu procházet papíry, furt to bude lepší, než trčet v opuštěným baráku uprostřed pustiny. To už nezvládnu.“ Zarazil se, pevně stiskl víčka a bezděčně zvedl prsty k náplastem na obličeji. „Hele,“ pokračoval, „v Devonu jsem žil jako poustevník. Kromě tebe jsem skoro s nikým nemluvil. Neměl jsem žádnej 100
Ukázka elektronické knihy