98
3. OPERNÍ REŽISÉR JAKO SOUBOR KONCEPTŮ
Vycházení z partitury a hledání ideje díla se v praxi i teoretickém myšlení o opeře spojovalo s otázkou stylu inscenace, v té době konkrétně s realismem, resp. s ideálem scénického realismu. Otázka realismu se tedy v době, kdy Wasserbauer působil v brněnském Státním divadle, tj. zejména v padesátých a šedesátých letech 20. století, diskutovala v kontextu jevištní interpretace operního díla. Operní režie se vyrovnávala s odkazem K. S. Stanislavského, včetně jeho dezinterpretace pod vlivem soudobé ideologie, a také s působením Waltera Felsensteina,225 jehož práce ovlivňovala operní tvůrce za hranicemi jeho německého působiště.
3.4 BUDITEL SLOVENSKÉHO NÁRODNÍHO CÍTĚNÍ: PADESÁTÁ LÉTA V BRATISLAVĚ226 Miloš Wasserbauer vytvořil v Národním divadle v Bratislavě za více než deset let spolupráce227 s touto scénou dvacet operních inscenací. První z nich, Psohlavci Karla Kovařovice, měla premiéru 21. listopadu 1953 a poslední, Hindemithův Cardillac, 19. prosince 1964. V letech 1953–60 režíroval Wasserbauer v SND zpravidla dva tituly ročně či více. V roce 1961 vytvořil jen jednu inscenaci a do jeho poslední režie pro SND, zmíněného Cardillaca v roce 1964, se po dva roky žádná nová inscenace v jeho režii na repertoáru bratislavského divadla neobjevila. Stal se totiž opět kmenovým režisérem v Brně a Státní divadlo bylo v šedesátých letech jeho hlavním působištěm – už nastálo. V padesátých letech byl Wasserbauer již zralou režisérskou osobností. Své největší úspěchy měl sice ještě před sebou (včetně např. inscenace Janáčkovy opery Z mrtvého domu z roku 1958), ale již byl respektovaným umělcem, o čemž kromě jiného svědčí i pozvání k bratislavskému angažmá. Padesátá léta už také přinesla řadu jeho reflexí vlastní tvorby, resp. většinou komentáře východisek režijně-dramaturgického pojetí inscenovaného díla, i úvahy obecnějšího charakteru zaměřené na operu a inscenační praxi. Jeho bratislavské působení lze chápat jako důležité období, které značnou měrou přispělo k formování Wasserbauerových inscenačních zásad a názorů na ně. Jeho tvorba konce padesátých let a let šedesátých výrazně navazuje na bratislavské působení, proto se budu slovenskému období jeho tvorby věnovat podrobněji.
225 K problematice realismu hudebního divadla více viz (Havlíčková Kysová – Spurná 2017). 226 O problematice inscenování tří slovenských operních novinek jsem pojednala také ve své studii pro časopis Slovenské divadlo (Havlíčková Kysová 2018). Tato kapitola je upravenou a značně rozšířenou verzí časopisecké studie. 227 V angažmá byl osm sezón – od sezóny 1953/54 do 1960/61.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275575