HEIDI RICEOVÁ
Jeho ostražitost zmizela stejně rychle, jako se před několika chvílemi objevila. „Jasně, proč ne?“ Než stačil Lukas něco dodat, vzal ho Nico za ruku a odtáhl na druhý konec místnosti, kde se snažil už od včerejška postavit domek pro Doru průzkumnici, postavičku z kreslených seriálů, o které nikdy neslyšel. Když se pak snažil uložit své mohutné tělo do titěrné dětské židličky vedle hromádky pestrobarevných kostek, Bronte cítila, jak se jí srdce znovu svírá dojetím. Pokusil se vsunout nohy pod malý stolek, po chvíli ale zbytečné úsilí vzdal, protože v židličce hlasitě zapraskalo, a raději začal spolu s Nikem třídit kostky podle barev. „Přijdeš za mnou i zítra?“ optal se Nico o několik hodin později a zazíval při tom tak, až si málem vykloubil sanici. „Zítra nemůžu. Mám moc důležitou práci na Maledivách,“ odpověděl Lukas. Když pak spatřil chlapcův zklamaný výraz, zdálo se, že ho to upřímně mrzí. „Co jsou Maledivy?“ zajímal se chlapec. „Ostrovy v Indickém oceánu.“ „Můžu tam jet s tebou?“ „No…“ Lukas zaváhal a bylo na něm poznat, že znovu neví, co má chlapci odpovědět. Znovu se jí dojetím zachvělo srdce. Lukas ji celý den překvapoval. Hned po příchodu vypnul telefon, aby ho nikdo nerušil, a i posledních několik hodin byl při hře s Nikem přístupný a trpělivý. Bez odporu snášel i chlapcovo nekonečné vykládání o všem, co mu slina na jazyk přinesla – o oblíbené učitelce ze školky, televizních pořadech, rozdílech mezi dinosaury a proč se při pečení sušenek nesmí ochutnávat syrové těsto. Když se teď dívala do jeho spokojené tváře, měla pocit, že Lukas ze všech nejvíce překvapil sám sebe. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275447
VALČÍK ZA ÚPLŇKU
Zdálo se, jako by nadobro prohrál bitvu o udržení chladného odstupu od Nika. Musela se tedy sama sebe ptát, proč se o to vlastně až dosud tak urputně snažil. „Je čas spát,“ slitovala se nad Lukasem, když hodiny v hale odbily hodinu, kdy Nico chodil odpoledne spát. „Přestaň už svého strýce trápit, droboto. Není přece všem dnům konec.“ Sklonila se k němu a přitáhla mu přikrývku pod bradu. „No jo, ale když…,“ začal Nico. „Už ani slovo.“ Poklepala mu na nos prstem. „Musíš si teď odpočinout.“ „Já ale nejsem unavený,“ zazíval chlapec. „A taky nechci, aby strejda Lukas někam odjížděl. Protože už ho nikdy neuvidím.“ Jeho slova ji zasáhla přímo do srdce. Příliš jasně vyjadřovala i její obavy, které si zatím odmítala připustit. „Až se vrátím z Malediv, přijdu se za tebou zase podívat,“ nabídl bez vyzvání Lukas. Znovu se jí sevřelo hrdlo. Chtěla jejich vztah podporovat a rozvíjet, protože právě na vlastní oči viděla, jak by jim oběma prospěl. Uvědomovala si ale, že když se předchozího dne s Lukasem vyspala, důkladně tím vše zamotala. Nebýt toho, že bez rozmyslu podlehla touze, s níž pak musela bojovat i celé dopoledne, bylo by teď vše daleko prostší. „Slibuješ?“ optal se Nico napjatě. „Máš moje slovo,“ prohlásil Lukas. Z jeho tónu bylo poznat, že svoje slova míní naprosto vážně, že podobné sliby nedává často a že by jednou daný slib nikdy neporušil. Nico asi vážnost chvíle vycítil stejně jako ona, protože se mu úžasem rozšířily zorničky a vzrušeně se posadil na posteli. Než ale stačil promluvit, Lukas rázně prohlásil: „Teď ale dělej, co ti poroučí teta, a spi.“ Vstal z postele 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275447
HEIDI RICEOVÁ
a rychlým pohybem, který ho možná překvapil stejně jako Nika a Bronte, pohladil chlapce po vlasech. „Tak jo, strejdo,“ zamumlal Nico, znovu si lehl, otočil se na bok a bez dalších protestů zavřel oči. Lukas si ji od Nikovy postýlky změřil významným pohledem a připomněl jí tak další slib – ten, podle kterého s ním ráno měla promluvit ještě před setkáním s Nikem. Obrátila se a jako o závod se rozběhla ke dveřím. Její rozpoložení se teď zdálo ještě těkavější a nesoustředěnější než předchozího večera, když si do poslední chvíle nedovedla ujasnit, jestli se má vydat do jeho apartmá. „Počkám na tebe venku,“ vyhrkla přes rameno. „Maureen před chvílí povídala, že na tebe před domem už čeká vůz na letiště.“ Hned za dveřmi Nikova dětského pokoje ji dohnal a uchopil za paži: „Ne tak rychle. Na něco zapomínáš.“ Jeho hlas znovu zněl stroze a autoritativně. „Myslím, že ne,“ odsekla a pokusila se vykroutit zápěstí ze stisku jeho silné dlaně. Jejího odporu si nevšímal a nesmlouvavě ji nasměroval k pokoji na druhém konci haly. Zavřel za nimi dveře, opřel ji o ně zády, položil jí dlaně vedle hlavy a teprve teď se jí podíval přímo do očí. „Lukasi! Na tohle už nemáš čas!“ vykřikla. Ze všech sil se snažila, aby to znělo odmítavě. Výsledek vypověděl jen o tom, že ji jeho blízkost připravila o dech. Zuřivě se zamračil: „Ty sis to naplánovala předem, co?“ „Nevím, o čem mluvíš.“ Pokusila se uniknout zpod jeho paží dříve, než nad její vůlí zvítězí síla jeho přitažlivosti. „Nedělej ze sebe hloupou.“ Položil jí dlaně na oba boky a pevně ji přidržel na místě. „Věděla jsi, že s tebou chci dnes ráno mluvit o nás dvou. Použila 100 Ukázka elektronické knihy