Zastaveno nemohl mluvit, a přece jsem mluvil lépe než kdykoliv předtím. Ještě nikdy se mi tak dobře nerecitovalo, jako když Ona byla přítomná. Stačilo pohnout rty a báseň byla zde. Řekl jsem jí Štěstěnko a sevřel ji v náručí. Hřála jako kamínka a voněla jako celá čajová zahrada. Objala mě pevně a přitom něžně, hlavu mi položila na rameno. Vnímal jsem její tep, měl stejnou frekvenci jako mé srdce, také náš dech plynul společně. Potom jsem objal Pavla. Záviděl jsem mu. Strašně moc jsem mu záviděl. Ještě víc jsem jim však jejich štěstí přál. O tom, že jsou šťastní, nemohlo být pochyb. Byli šťastni tím nejprostším způsobem a já jsem si nepřál nic jiného, než aby to tak zůstalo.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275140
Nebepád Ještě tě čeká jeden pád a potom druhý ještě tě čeká znovu vstát a potom znovu Někdy si říkám, že to celé musí být jenom sen. Já a Smíšek, všechno, co spolu prožíváme. A přepadne mě úzkost. Čím víc se snažím, abych se neprobudila, tím jasněji cítím, že procitám. Pak je zpátky naše vila, otec s matkou, Jiří. Jako bych ani nebyla pryč, jako bych skutečně celou dobu jenom snila. Sednu si v jídelně za stůl, kolena těsně u sebe, dlaně v klíně, co nejvíc se umrtvím a čekám, co se bude dít, kdo přijde s jakou výčitkou, kdo začne o čem křičet. Ani si nevšimli, že jsem byla pryč. Ale vždyť se mi to přece jenom zdálo! Jak sen ztrácí obrysy, už ani 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275140
Zastaveno
nevím, že nějaký byl. Jedině nejistý pocit zůstává, matné tušení, že existují i jiní lidé, jiná místa. Ale je nebezpečné o nich přemýšlet, velmi nebezpečné. Naše jídelna je daleko bezpečnější. Celý den se tady dá sedět s rukama v klíně a nic se nestane. Také lidé jsou známí a tedy bezpeční. Matka často křičí, ale je to známý křik, křik, který nevyleká, tak jako si obyvatelé Města zvyknou na hluk ulice vedoucí pod jejich okny a jako si člověk zvykne na všechno, na všechno kromě svobody. Ta jediná není a nikdy nemůže být bezpečná. Jak by taky mohl být bezpečný svět, kde můžeš absolutně všechno? Kde jsi absolutně svobodný. Kde každé rozhodnutí je tvým vlastním rozhodnutím a každá zodpovědnost je tvou vlastní zodpovědností. Myslela jsem, že to dokážu, ale byl to právě jenom sen, dokonalá iluze, které jsem podlehla. Takové pocity mě někdy zachvátí, když je noc a jsem sama. A i ve dne se občas vkrádají hlubiny úzkosti, které nedokážu překonat, snad je jedině zakrýt. Pomáhá to, ale jenom zdánlivě. Tam někde uvnitř ta hlubina, ta strašlivá díra pořád je a čeká, aby mě pohltila. A já vím, že mě pohltí.
Týden po kurzu a ona je pořád tady. Odjede, přijede, rovnou ke Smíškovi. Vymlouvá se na interview, které s ním dělá, já ale moc dobře vím, o co jí jde. Jinak by se s ním tak bouřlivě nevítala, tak často se ho nedotýkala, nesmála se tím svým nepříjemně pisklavým smíchem. Takhle se rozhovor nedělá! To mi nikdo nenamluví. Jak to vím? Pár jsem jich zažila. Můj otec byl novináři přímo posedlý, nebylo týdne, aby u nás nějaký nezazvonil. 102
Ukázka elektronické knihy