závodní mód. Dokázal za něj skrýt veškeré své emoce, takže jste vůbec nevěděli, co se mu odehrává v hlavě. Parkur nepatřil mezi ty náročnější. Byl skvěle postavený, co se techniky týče. Přesně něco takového jsem potřebovala. Jediné přání, s kterým jsem šla do parkuru, bylo, aby Buchman nechytl svoji nespolupracující náladu. Doma pracoval dobře, tak by mohl to samé předvést v kolbišti. Byl jako Kinder vajíčko - nikdy jste nevěděli, co v něm bude. Konkrétně dnes se choval jako nikdy předtím. Pobídla jsem ho, jak nejjemněji jsem dokázala. Patřil mezi citlivé tvory a já mu nechtěla jízdu znepříjemňovat. Nepohodlně skočil do cvalu. Následně se rozcválal do strany, vyskočil do vzduchu, znovu několikrát uhnul do boku. Za žádnou cenu nechtěl dopředu. Všechny mé pobídky ignoroval. Viděla jsem, jak nás jeho nekontrolovatelný pohyb dostává ke stěně, a tak jsem na něj zařvala. Postavil se na zadní a v ten moment zařval i George. Byl to šílený pocit. Nevěděla jsem, co dělat. Vykopl, k tomu udělal myšku a já letěla. Poslal mě přímo proti zdi a já utrpěla ránu do hlavy. A tak závody skončily tak rychle, jak jen začaly. Nikdy jsem se necítila tak bezmocně. Žádný kůň neměl až takové problémy. Problémy, které byly výplody jeho vlastní fantazie. Nikdy jsem tolik nepadala. Navíc já mu nic neudělala, aby se takhle zachoval. Měl všechno, a stejně nefungoval. Brečela jsem, když mi doktor prohmatával bolavou nohu. Najednou zvedl hlavu. Utřela jsem slzy. Byla jsem připravená poslouchat. „Máš přetržený stehenní sval,“ řekl mně, ale sledoval George. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275016
Jeho hlas nezněl nadějeplně. Vlastně ani trochu. George protáhl jejich vzájemný pohled a já měla chuť umřít. „Nechci, abys minimálně dva týdny jakkoliv nohu namáhala.“ Tentokrát zíral na mě. „To se nestane,“ odpověděla jsem sebejistě. „Pokud nebudeš odpočívat a budeš sval dále namáhat, nezahojí se.“ „Dva týdny jsou příliš dlouho,“ stála jsem si za svým, ale úplně zbytečně. Moje zranění se neptalo. Já tentokrát neměla na výběr. George mi položil ruku na rameno. Nejsem v tom sama. Proč se tedy cítím tak příšerně? Jako bych o všechno přicházela. Rychle jsem tuto myšlenku zahnala. „Podle mě máš velké štěstí,“ povídal dál doktor. „Mohlo být hůř.“ Pokrčila jsem rameny. „Možná mám, ale necítím se tak,“ odvětila jsem a pomalu se zvedla. George převzal berle, které mu podávala sestřička. Zděšeně jsem na ty dvě tyče zírala. Vždyť já ani nevěděla, jak se s tím zachází. Myslím, že ani George nevěděl, co se se mnou bude následující dny dít. Nikdo to nevěděl. Musela jsem se vrátit co nejdřív do sedla. To byla priorita. Jsem uprostřed sezóny a nemůžu vypadnout. „Já se nevzdám,“ oznámila jsem Georgeovi, abych zahnala ten jeho ztracený pohled. Zavřel dveře a obešel auto. „Nikdy.“ „Dva týdny nejsou taková doba. Koně ti budu jezdit, aby neztratily formu, ale ty mi slíbíš, že začneš jezdit jen v případě, že budeš zdravá. Ne dřív,“ spekuloval při cestě domů. Neodpověděla jsem. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275016
„Slibuješ? Můžeš koně milovat, jak moc chceš, ale za zdraví ti skutečně nestojí. Za to nestojí nic.“ „Fajn,“ odsekla jsem, „slibuju.“ „A co se týče Buchmana...“ pokračovala jsem. George se znepokojivě podíval. Nejspíš se trochu bál, co řeknu. „Nesmíš to s ním...“ „Slíbila jsem sobě, tobě, dokonce i Rayovi, že se ho nevzdám, a svůj slib dodržím, i kdybych si měla přelámat všechny kosti v těle.“ „Tys mě vůbec neposlouchala,“ zamračil se. „Zdraví nad koně, dobře?“ „Dohodnuto.“ Přiťukli jsme si pěstičkami. „Ale něco ti povím,“ uchechtl se, „je stejně tvrdohlavý jako ty.“ „Cože?“ Nechápala jsem, avšak pomalu se mi začal drát úsměv na tvář. „Je to tak.“ „Je to blbost,“ odsekla jsem. Buchman byl nejtvrdohlavější stvoření na Zemi. Cesta zpátky do areálu probíhala v tichu. George občas něco pověděl, ale já měla myšlenky úplně někde jinde. Konkrétně v budoucnosti. Na parkovišti čekal Theo se Sandrou. Obdivovala jsem je, jak dokáží udržet takhle vážný obličej. Počkala jsem na George, než obejde auto a pomůže mi se z něj vyškrábat, a teprve když jsem pevně sevřela berle, podívala jsem se jejich směrem. „Žiju,“ oznámila jsem a několika dlouhými zhoupnutími se dostala k nim. 100
Ukázka elektronické knihy