ŽENY A SPOL
…
To byla fakt ošklivá poznámka ta poslední věta, i když… (viz Pásifaé v kapitole Zmarněné ženy) A ještě jeden pohled do minulosti: „… Hermannova kronika však měla ve své romantičnosti ještě tu přednost, vůči novějšímu románu, že nevyhýbala se nikterak důkladnějšímu popisu milostných scén a pohlavního aktu, jak to novější písemnictví z důvodů falešné morálky činí, naopak: líčení tělesné zdatnosti rytířů bylo čtenářům řečeno takřka plnou hubou hezky neomaleně, a tak tehdejší čtenáři byli více přesvědčeni o mužném zjevu onoho milovníka než dnes, kdy podobné zachvácení erotické je v knize vytečkováno, nebo milenec po vášnivém spojení i h n e d odchází, což by skeptik impotencí dotyčného vykládati si mohl…“ Josef Váchal – Krvavý román Teď se přeneseme daleko, až do Jižní Ameriky. V následující ukázce duch zemřelého manžela se vrátí a přihlíží souloži své ženy s jejím novým manželem… Jorge Amado – Dona Flor a její dva manželé (Dona Flor e seus dois maridos, přel. – kdo?) PŘEKLADATEL V KNIZE Z ROKU 76 NENÍ UVEDEN, ŽE BY KDOSI ZÁVADNÝ PRO NÁŠ TEHDEJŠÍ REŽIM? … Ve středeční noci po sporu s Vadíčkem byla dona Flor zmatena a vzrušena, potřebovala si uklidnit nervy. Myslela na Vadíčka, jenž se rozplynul, možná navždy. Znamenalo to návrat ke klidnému životu, konec dnů napětí, kdy se viděla mezi oběma manželi, z nichž každý měl právo na její lásku, a nevěděla, co si má počít, chvílemi je směšovala a pletli se jí, byl to hrozný zmatek. Kdo ví, zda by se teď dokázala vrátit ke klidné jednotvárnosti, jaká panovala před Vadíčkovým návratem, dokud se její tělo probouzelo jen ve středu a sobotu? Ve středu v noci tedy prostěradlem zakryla stopy jeho polibků na krku a skryla v srdci strach, že se Vadíček nevrátí, načež přijala manžela Teodora a začala s ním slušný klidný obřad. Jakmile se nad ní vztyčil doktor jako ochranný deštník, zaslechla Vadíčkův smích a zachvěla se. 98 …
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274969
… ŽENY
A SPOL
Zprvu se zaradovala, když ho spatřila, jak se v nohách postele snaží udržet rovnováhu, neodjel tedy navždy, jak se obávala. Potom se však rozhněvala, když postřehla jeho zhýralý smích a v jeho výsměšném pobaveném pohledu předstíraný soucit. NERAD RUŠÍM, ALE VŠIMNĚTE SI – DUCH ZANECHÁVÁ FYZICKÉ STOPY… Ten ničema se chystal, že se pobaví, a proto zvedl cíp prostěradla, aby to mohl lépe ocenit a víc se vysmívat. Jeho prostopášný, opovržlivý a uštěpačný smích slyšela dona Flor v duchu. „Tak tomu ty říkáš dovádění? Tohle že je ten doktor Vševěd, král holek a za ně přestrojených chlapů? Co má tahle sviňárna znamenat, zlatíčko? Něco tak nechutného jsem ještě neviděl… Být tebou, raději bych mu řekl o lahvičku sirupu, pomáhá při kašli a je chutnější… Nikdy jsem neviděl nic smutnějšího, než co dělá on, zlatíčko…“ Chtěla mu na to říci „ale mně se to náramně líbí“, avšak nemohla. Doktor spěl k závěru a dona Flor se ztrácela ve Vadíčkově smíchu, mrtva hanbou (a touhou). Jiný příběh, venkov Francie – jak to vypadá, když nevěra vlastně není nevěra… Marcel Aymé – Zelená kobyla (La jument verte, přel. R. Krátký): Honoré něžně odhadoval plné a těžké tvary, jež naplní jeho náruč: mohutná ňadra utažená šněrovačkou, břicho, klenoucí se pod kalhotami napjatými na bocích, a pevné statné nohy, kterých měla plné punčochy. Líbila se mu Anežčina překypující zralost a připadalo mu, že Anežka je mnohem krásnější než její Markéta. Promlouval k ní zamilovaně a Anežka něžně mlčela. Přesto však tu bylo znát jakési rozpaky. Honoré seznával, že nemusí spěchat tak, jak počítal, ale přesto byl jaksi neklidný a zlobil se sám na sebe. Nepřišel sem přece za zábavou! … 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274969
ŽENY A SPOL
…
Konečně učinil krok – ale pořád ještě měl pocit, že jde na to nějak levě a že ztrácí jistotu. Anežka se bázlivě přikrčila ještě víc do kouta u skříně. Paže měla pevně přitisknuté k tělu a dlaně spínala mezi stehny. Honoré se pousmál a zašeptal: „Počkej, zavřu okenice.“ V polotmě už se nezdráhala, a když ji přitiskl k sobě, položila mu hlavu na rameno. Odnesl ji na postel s vysoko nastlanými peřinami a byl šťasten, když ji nesl v náručí – že má takovou váhu. Jejich něžnému vzdychání odpovídaly přidušené nářky a to ho oblažovalo. Ty nářky se totiž draly zpod postele a ze skříně, ba zdálo se, že zaznívají ze všech koutů kuchyně, takže pokaždé, když Anežku polaskal, rozvzlykalo se celé Maloretovic stavení. Hervé Bazin v Rozvedené paní (Madame Ex, přel. E. Musilová) zase popisuje dohasínání manželství… před záplavou knih o nevěře, která je na trhu dnes – bylo poučné: A když se chvilkové zálety změnily ve „zvyk“ ve prospěch jedné jediné, nebezpečnější než dvacet jiných, nesnažila se v tom vidět první známky ochabování silné nátury? Zahrnovaná nejpustšími výmluvami odvažovala se doufat, že manžel, který si dává práci takhle lhát, tím dokazuje, že mu na manželce přece ještě záleží; že i při dělbě času, kterého je pro tu právoplatnou čím dál méně, jí může zachovat to podstatné – něco podobného tomu, co odlišuje domov od přechodného bydliště. Louis svým chováním nevyvracel její tajné přání: I když se miluje s jinou, ať je na mě aspoň občas něžný! ani to vyčítavé prohlášení, které mu snad dvacetkrát vmetla do tváře: Počkám, až tě to přejde. V období mezi dvěma výstupy byl ochoten ji líbat; a stávalo se dokonce, že si při náhodném nočním roznícení bral, co mu náleželo, a nebýval odmítnut; klamal tu druhou s tou první, plnil svou manželskou povinnost. Snad ze soucitu. Z opatrnosti. Nebo jen tak vyrovnával účet s bytnou. Bez námahy a na místě. Aby si nahradil tu druhou, která třeba byla někde pryč nebo pět dní v měsíci nemohla. 100 …
Ukázka elektronické knihy