Ustoupil jsem stranou, ona vešla. Zula si boty, jak se to na venkově dělá. Dal jsem si prst na ústa a ukázal do pokoje. Můj dům není veliký, děti spaly vedle sebe na velké posteli v obýváku, který je několik kroků od kuchyně. Přikývla. Když jsem vařil čaj, zůstala stát a dívala se na děti. Vzal jsem židle ven na terasu a dveře do obýváku jsem zavřel. Sedli jsme si a dívali se, jak se vytrácí poslední světlo zapadajícího slunce. Městečko leží na hřebeni Jutska, z terasy je vidět dolů na krajinu a do dáli přes ni. Setmělo se. V dálce, u osaměle ležících farem, mezi nimiž se táhly velké úseky polí, vřesovišť nebo lesa, blikalo několik málo světel. Člověk si mohl namlouvat, že někde daleko, až u samého obzoru, lze tušit Severní moře. „Pořád mám před očima tu růži,“ řekla Lisa. „Připadá mi v té sedmileté temnotě jako bod světla. To je vůbec poprvé. Poprvé od toho neštěstí. Vidím před sebou vázu. Bez vody. Je modrá. Stojí na nočním stolku. V posteli leží žena a spí. Vlasy má černé, učesané a hladké. Musím vědět, jestli je to pravda. Je ta vzpomínka skutečná?“ Podívala se na mě a já jsem do jisté míry pochopil, co to může pro člověka znamenat, když je jeho příběh ztracený a on najednou má možnost získal alespoň jeden okamžik zpět. „Vlasy měla hladké,“ odpověděl jsem, „protože si šla lehnout a spala. Tehdy jsme ji s hladkými vlasy viděli poprvé. Přes den je vždy měla spletené do copu a stočené do drdolu.“ Lisa mi očima visela na rtech. „Ten obrázek je skutečný,“ pokračoval jsem. „Žena v posteli je paní učitelka Christiansenová. Chtěli jsme dospělým pomoct. Simonova a Mariina matka zemřela, a tak jsme chtěli dospělým pomoct.“
99
Tvyma ocima sazba.indd 99
04.03.2020 11:50:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274957