Ustoupil jsem stranou, ona vešla. Zula si boty, jak se to na venkově dělá. Dal jsem si prst na ústa a ukázal do pokoje. Můj dům není veliký, děti spaly vedle sebe na velké posteli v obýváku, který je několik kroků od kuchyně. Přikývla. Když jsem vařil čaj, zůstala stát a dívala se na děti. Vzal jsem židle ven na terasu a dveře do obýváku jsem zavřel. Sedli jsme si a dívali se, jak se vytrácí poslední světlo zapadajícího slunce. Městečko leží na hřebeni Jutska, z terasy je vidět dolů na krajinu a do dáli přes ni. Setmělo se. V dálce, u osaměle ležících farem, mezi nimiž se táhly velké úseky polí, vřesovišť nebo lesa, blikalo několik málo světel. Člověk si mohl namlouvat, že někde daleko, až u samého obzoru, lze tušit Severní moře. „Pořád mám před očima tu růži,“ řekla Lisa. „Připadá mi v té sedmileté temnotě jako bod světla. To je vůbec poprvé. Poprvé od toho neštěstí. Vidím před sebou vázu. Bez vody. Je modrá. Stojí na nočním stolku. V posteli leží žena a spí. Vlasy má černé, učesané a hladké. Musím vědět, jestli je to pravda. Je ta vzpomínka skutečná?“ Podívala se na mě a já jsem do jisté míry pochopil, co to může pro člověka znamenat, když je jeho příběh ztracený a on najednou má možnost získal alespoň jeden okamžik zpět. „Vlasy měla hladké,“ odpověděl jsem, „protože si šla lehnout a spala. Tehdy jsme ji s hladkými vlasy viděli poprvé. Přes den je vždy měla spletené do copu a stočené do drdolu.“ Lisa mi očima visela na rtech. „Ten obrázek je skutečný,“ pokračoval jsem. „Žena v posteli je paní učitelka Christiansenová. Chtěli jsme dospělým pomoct. Simonova a Mariina matka zemřela, a tak jsme chtěli dospělým pomoct.“
99
Tvyma ocima sazba.indd 99
04.03.2020 11:50:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274957
*
Byli jsme u toho, když se to stalo. Když nastala smrt. Věděli jsme, že má rakovinu. Zhubla a vypadaly jí vlasy, nosila šátek, chemoterapie byla tehdy ještě v plenkách. Staral se o ni jejich otec. Když jsme do jeho bytu na Enghavevej chodili za Simonem, ležela na polním lůžku rozloženém v obýváku. Přestože všichni věděli, že je nemocná, její smrt podle mě i tak nikdo nečekal. Možná s výjimkou jí samotné. Toho odpoledne jsme byli u Simona. My čtyři děti jsme si na podlaze hráli s legem, tedy Marie, Simon, Lisa a já. Jejich otec seděl na pohovce a vypadal unaveně, matka ležela v posteli a dívala se na nás. Lego dostali Simon a Marie od nás, od mé rodiny, sami skoro žádné hračky neměli. Tenkrát vůbec moc hraček nebylo. Lego asi také začínalo jako něco docela nového, různých druhů kostek neexistovalo nijak mnoho, vlastně jen stavební dílky, obyčejné kostky, střešní tašky, dveře, okna a nějaká kolečka. Leželi jsme na podlaze a hráli si, přicházelo to postupně. Atmosféra v místnosti se změnila, nadešla nálada, kterou bych dnes nazval slavnostní. Všimli jsme si toho, Simon, Lisa i já jsme to poznali, ale zprvu jsme nevěděli, co to je, a byli jsme zabraní do hry. Pak atmosféra zhoustla a my jsme věděli, že jejich máma umírá. Podívali jsme se na ni, my čtyři děti i otec. Ležela a nehýbala se, měla otevřené oči a dívala se na Simona a Marii. Vydechla a dlouho trvalo, než se znovu nadechla. To se opakovalo. Výdech a dlouhá, až moc dlouhá doba, než přišel další nádech.
100
Tvyma ocima sazba.indd 100
04.03.2020 11:50:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274957
V její tváři ani v těle nebyl znát žádný neklid. Jen nehnutě ležela a dívala se na Simona a Marii. V rohu pokoje běžela televize. Byla to televize placená, s otvorem, do kterého člověk musel vhodit korunu, a pak se mohl hodinu dívat. Vedle otvoru visela koruna na lněném provázku, jejich otec vyvrtal do mince dírku, a když chtěl televizi zapnout, vhodil ji opatrně do otvoru a poté ji zase pomaloučku vytáhl. Jejich máma vydechla. Po tomto vydechnutí už nový nádech nepřišel. Nezdálo se to nijak zvláštní, bylo to přirozené. Svým způsobem jsme to neviděli, ale přesto jsme to vnímali. Tak jasně a samozřejmě, jako když jsme vešli do Connyina a do Simonova snu. Nad Simonovou a Mariinou mámou se otevřelo cosi jako tunel. Svým způsobem cosi jako výtahová šachta. Tou šachtou, pomalu a pozpátku, odcházela od nás pryč. Ležela samozřejmě v posteli. Její tělo leželo v posteli. Přesto od nás, pozpátku, odcházela vzhůru a pryč. Simon vstal a šel za ní. Tedy: V běžné skutečnosti, jak jsme tam seděli na podlaze mezi kostkami stavebnice, nevstal a zůstal prostě sedět. Ale v oné druhé skutečnosti vstal a šel za mámou. Aniž jsme se s Lisou na sebe podívali, vstali jsme a šli za ním. Dodnes neumím říct, jak jsme to dokázali a proč jsme za ním šli. Možná to mělo co dělat s klubem nespavých dětí. S tím, že jsme všichni tři znali svět vně Valby, kam jezdí vlaky. A snad to bylo proto, že jsme zjistili, že lze vstoupit do snu jiného člověka. Tohle přece jen bylo něco jiného. A my jsme to věděli. Když jsme do té šachty vcházeli, věděli jsme, že překračujeme práh. Do světa, který pro nás není určený. Ve kterém pro nás není místo.
101
Tvyma ocima sazba.indd 101
Ukázka elektronické knihy
04.03.2020 11:50:49