96
BEHEMOT
pomalu vinul otevřenými stokami a meandroval nejrůznějšími dvorky a temnými zákoutími, byly pro čtenáře Charlese Dickense velmi povědomým výjevem.69 Když se novoanglické továrny kdykoli po skončení padesátých let devatenáctého století objevily v tisku, bylo to většinou v souvislosti s nepříznivým vývojem a neveselými událostmi. V lednu 1860 spadla ve městě Lawrence sedm let stará budova továrny Pemberton, poněvadž její špatné litinové sloupy neunesly váhu a vibrace strojů. Při samotném zřícení budovy a následném požáru, který zachvátil její trosky a dělníky pod nimi uvězněné, zemřelo na sto osob a mnoho dalších utrpělo vážná zranění. Dodnes se jedná o jednu z nejhorších průmyslových tragédií v historii Spojených států. Noviny a časopisy o ní informovaly dokonce až na Havaji, popisovaly „srdceryvné a úděsné výjevy“ a přikládaly kresby záchranných akcí a spálených ostatků obětí. Některé noviny šly ještě dál než oficiální závěr koronerova vyšetřování, podle něhož byl za tragédii zodpovědný architekt, a vinily „zámožné bostonské filantropy“, kteří továrnu vlastnili, a „do nebe volající lhostejnost“ vedoucích představitelů společnosti ve věci „bezpečí svých zaměstnanců“, což významně poškodilo reputaci továrníků.70 Další nelichotivou pozornost veřejnosti přinesla továrnám dětská práce. Textilní průmysl byl jedním z těch, na nějž se zkraje dvacátého století zaměřila kampaň proti zaměstnávání dětí v továrnách a dolech. Fotky dětí zaměstnaných ve firmě Amoskeag, které roku 1909 pořídil Lewis Hine pro Národní výbor pro dětskou práci (National Child Labor Committee), se staly doslova kultovními.71 Představa, že novoanglické továrny se dokážou vyvarovat neduhů evropského průmyslu, se stále více rozpadala i pod tlakem dělnických bouří. Po skončení občanské války byly stávky v textilním průmyslu stále běžnější. Za některými z nich stály poměrně malé skupiny kvalifikovaných dělníků, například přadláci pracující na strojích mule. Jindy stávky pořádaly dělnice nebo různé dělnické aliance napříč specializacemi i pohlavím. Lawrenští dělníci uspořádali menší stávky v letech 1867, 1875 a 1881 a dlouhou stávku roku 1882, která měla celonárodní mediální dosah. Další neúspěšná stávka proběhla ve městě Lawrence roku 1902 a v roce 1903 také v Lowellu.72
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274872
KAPITOLA 2
97
Poslední záblesk nadšení pro vizi budoucnosti založené na novoanglických továrnách se v Americe odehrál roku 1912, kdy čtrnáct tisíc dělníků v Lawrenci stávkovalo po dva měsíce proti snížení mezd v důsledku státního zákona, který omezil pracovní dobu. Socialistický kongresman Victor Berger komentoval události následovně: „Stávka v Lawrenci je vzpourou námezdní dělnické třídy proti nesnesitelným podmínkám.“ Ženy a muži ze čtyřiceti různých etnických skupin se spojili dohromady pod vedením zapálených organizátorů z odborové organizace Průmysloví dělníci světa (Industrial Workers of the World) a založili vícejazyčné výbory, které měly jejich úsilí řídit. Bojovnost a solidarita stávkujících — onoho segmentu částečně kvalifikovaných dělníků z řad přistěhovalců, jež mainstreamoví dělničtí předáci odepsali jakožto neorganizovatelné — vdechly radikálům a odborářům po celé zemi naději na příchod nového dělnického hnutí a na transformaci celého národa. Továrníci a vládní představitelé se rozhodli stávku rozdrtit vyhlášením stanného práva, zákazem veřejných shromáždění, uvězněním vůdčích osobností stávky na základě vykonstruovaných obvinění, mobilizací Národní gardy a fyzickými útoky na stávkující a jejich podporovatele. Když stávkující, jimž docházely potraviny a peníze, začali své děti posílat z města, aby našly útočiště u sympatizantů, policie a milice se je snažily zastavit tím, že na nádraží použili jak proti dospělým, tak proti dětem pendreky. Továrníci se však ve zvolené strategii přepočítali, jelikož následovala silná vlna celonárodního pobouření, která je nakonec dohnala k výraznému zvýšení mezd, a stávka skončila vítězstvím dělníků.73 Po těchto událostech se organizaci Průmysloví dělníci světa nezdařilo zkonsolidovat svou moc. Trvalo další dvě desetiletí, než novoangličtí tovární dělníci konečně vytvořili stabilní odbory. Tou dobou už se přitom blížil konec. V důsledku pokulhávající modernizace a rostoucí konkurence ze strany nízkonákladovějších jižanských podniků (z nichž některé financovali novoangličtí továrníci) začaly továrny bostonských společníků ve dvacátém století postupně zavírat. Firma Amoskeag ukončila provoz roku 1936, obnovená továrna Pemberton o dva roky později a poslední původní lowellské továrny v padesátých letech. Drobné fragmenty původní textilní výroby v Lawrenci a jiných městech Nové Anglie sice přetrvaly,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274872
98
BEHEMOT
ale velký experiment zahájený Francisem Cabotem Lowellem byl každopádně u konce.74 Dávno předtím, než lowellské továrny začaly ukončovat svůj provoz, převzaly Spojené státy od Velké Británie pozici největší světové průmyslové velmoci. V polovině osmdesátých let devatenáctého století již z amerických továren proudilo více zboží než z těch britských. V době první světové války už objem výroby Spojených států překonal produkci Británie, Francie a Německa dohromady. Rapidní růst americké výroby částečně kopíroval růst samotné země, jejíž počet obyvatel se v roce 1890 blížil šedesáti třem milionům oproti britské třiatřicetimilionové, francouzské osmatřicetimilionové a německé devětačtyřicetimilionové populaci, což bylo samo o sobě dobrou živnou půdou pro velkoobjemovou výrobu levného standardizovaného zboží pro domácí trh.75 Lowell pomohl uvést do Ameriky průmyslovou revoluci a hrál důležitou roli na cestě Spojených států k celosvětové průmyslové dominanci. Zrodil se na pozadí příznivé publicity, jelikož sliboval spojení mechanizované výroby s hodnotami republikanismu a vytvoření oné „Utopie založené na obchodu“, která měla upevnit pověst Spojených států coby země nových začátků a nekonečných možností bez třídních rozdílů a nerovností Starého světa. Skutečnost, že se Lowellu podařilo vytvořit nový společenský a kulturní model výroby, pomohla zmírnit dlouhodobé národní obavy o dopadech industrializace na stále ještě zemědělsky orientovanou republiku a nastolit nový konsenzus, který ztotožňoval pokrok se zvýšenou produktivitou dosaženou pomocí mechanizace a velkých podniků. V době, kdy lowellské továrny ustupovaly do pozadí, Američané už bezvýhradně přijali vizi budoucnosti vystavěné na průmyslových základech. Je ironií, že když tyto továrny v roce 1912 naposledy plnily úvodní stránky novin po celé zemi před tím, než definitivně upadly v zapomnění a rozvrat, bylo to přesně kvůli tomu druhu třídního boje, kterým měl být lowellský systém podle svých stoupenců nedotčen.
Ukázka elektronické knihy