ocitl jen jednou, při svém proslulém setkání s Annou Achmatovovou v roce 1945. Měli jsme výhodu, že jsme bydleli v budově britského velvyslanectví, odkud bylo vidět přes řeku Moskvu na kupole kremelských chrámů. Můj koncert se konal v podivném sále, jinak vyhrazeném pro šachová mistrovství a smuteční slavnosti k uctění hrdinů Sovětského svazu. Isaiah se choval naprosto nenuceně a plynnou ruštinou rozmlouval s lidmi na ulici. V Leningradu jsme všichni bydleli proti koncertnímu sálu, jehož architektura neklamně svědčila o jeho původním účelu – dříve sloužil jako burza. Při snídani se moje vážená přítelkyně Marianne Koch zabrala do hovoru s jakýmsi vousatým Moskvanem a jeho dvanáctiletou dcerou Polinou, klavíristkou, na svůj věk velkým a robustním zázračným dítětem. Když pochopili, kdo jsem, pozvali nás všechny, abychom večer přišli do jejich hotelového pokoje na drink. Protože jsme upřímně toužili poznat lidi, kteří nemají nic společného se státní koncertní agenturou Goskoncert, rozhodli jsme se, že půjdeme. V apartmá nás očekával nejen Polinin otec, nýbrž i učitel jazyků, který vyučoval sovětské obchodníky nejprimitivnější angličtině, dále vytáhlý židovský herec, který se ironicky představil jako Paul Schofield, a noblesně vypadající ředitel místní televize. Náš hostitel, postava jako z Dostojevského Běsů, pronášel nekonečné monology o svých hudebních idolech, například o Gaydnovi a Gorowitzovi, zatímco na stůl přicházely další láhve vína. Poté do místnosti vtrhla Polina, přiběhnuvší ze zkoušky s orchestrem, usedla k příšernému pianinu značky „Krasnyj oktjabr“ (Rudý říjen), a kdykoli se otec ve svém proslovu zmínil o nějaké skladbě, ihned zahrála její začátek. Oznámili nám, že zkouška Bachových koncertů s orchestrem bude zítra pokračovat – nechtěli bychom přijít? Někteří 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274723