VI. Historické obrazy přítomnosti krajanů v dnešním Chorvatsku
98 | 99
a Romům. Pro účely očišťování chorvatské společnosti se v této době zavedl systém koncentračních táborů.
Foto 8 – Agitační leták jednotky partyzánského odboje, jeden z propagandistických nástrojů sloužících k získávání nových bojovníků. Soukromý archiv Marie Králové
Komunistická strana Jugoslávie (KSJ) v čele s J. B. Titem vedla proti fašistům ozbrojený partyzánský odpor, který většina krajanů podpořila. Tento moment je jedním z ústředních motivů vyprávění příslušníků nejstarší generace krajanů. Část z nich se přitom ztotožňovala s komunistickými ideály, část spojovala myšlenka antifašistického odporu: Moj votec ináč byl československý státní příslušník, když se rozpadlo Rakousko-Uhersko, tak si zadržel český občanství. Takže byl v třicetdevátým roce, když měli Němci vobsadit Sudety, šel dobrovolně bránit Sudety. […] Když se stvořila ta chorvatská vláda, ta fašistická, tak von zrovna začal spolupracovat s partyzánama. […] Byl antifašista, ale nebyl komunista. Von komunisty neměl nikdy rád. Von říkal – to jsme slyšeli vod těch našech strejců, kteří byli vzatý v Rusku, co dělaj s těma lidma, jak je stěhovali do Sibiře a jak je tam utiskovali, tak už se vědělo, že ten komunismus není to něco, co si lidi můžou zapřát.23 23
Rozhovor s Bohuslavem Bětákem (1932) vedený Michalem Pavláskem 10. 11. 2017 v Lipovci.
Folkloristika_Takove-normalni-historky_SAZBA-II.indd 99
08.01.2020 14:48:06 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274644
„Takové normální rodinné historky“
Jak svědčí ukázka z rozhovoru s narátorem, postoj Čechů je přitom nutné číst v širší souvislosti boje proti fašistickým okupantům i ve staré vlasti. Partyzánský národně osvobozenecký odboj podpořili ve víře, že se staví proti agresorovi, který napadl Československo – jejich optikou vlast předků – a spolu s fašistickým ustašovským režimem rušil jejich české menšinové školy a spolky v Chorvatsku. V reakci na to24 v květnu roku 1943 založili ve slavonských horách Československý prapor Jana Žižky z Trocnova, který se brzy rozrostl do podoby brigády. V jejích řadách během druhé světové války padlo 205 Čechů a 15 Slováků. Byla rozpuštěna v dubnu 1945 a jejím příslušníkům následně Československo umožnilo přednostně osídlovat opuštěné pohraničí po nuceně vysídlených Němcích. V br at rsk é a j e dnot n é J ug osl áv i i Organizace menšiny se po druhé světové válce odehrávala na pozadí politického vývoje poválečné socialistické Jugoslávie. Titův komunistický režim byl rozvíjení menšinových kultur nakloněn. Opíral se totiž o ideu bratrství a jednoty (братство и јединство / bratstvo i jedinstvo) zrcadlící snahu balancovat etnickou skupinovost země v duchu multikulturního a multietnického étosu socialistického zřízení.25 Vládnoucí ideologie navazovala na společný úspěšný protifašistický odboj všech národnostních skupin Jugoslávie v partyzánském hnutí, z něhož komunistický režim čerpal svou legitimitu po další desetiletí. Multikulturní politika komunistické strany umožnila znovuotevření českých škol i obnovu činnosti krajanských spolků. V roce 1948 došlo k roztržce mezi jugoslávskými a sovětskými komunisty, respektive jejich představiteli Titem a Stalinem, která se (mimo jiné) výrazně promítla do vztahu Jugoslávie s tehdejším Československem. V letech 1948 až 1953 byly veškeré oficiální kontakty v rovině kulturní, politické a hospodářské přerušeny. Po smrti J. V. Stalina došlo k politickému uvolnění a od šedesátých let 20. století se vzájemné kontakty mezi krajany a jejich příbuznými, kteří se rozhodli využít možnost reemigrace do staré vlasti, skrze osobní návštěvy na 24 25
Srov. HEROUT, Václav: Reemigrace Čechů z Chorvatska 1945–1949. Daruvar: Jednota, 2010, s. 9.
Tato dvě slova reprezentovala klíčový politický program vůdce partyzánského odboje a později prezidenta J. B. Tita, jak se prostřednictvím sjednocení všech národnostních a etnických skupin pod jednu společnou jugoslávskou (komunistickou) entitu vypořádat s odkazem fašismu. K jugoslávské politice bratrství a jednoty viz ŠTĚPÁNEK, Václav: Balkán po roce 1944. Brno: Historický ústav FF MU, 2013, s. 120–122.
Folkloristika_Takove-normalni-historky_SAZBA-II.indd 100
08.01.2020 14:48:06 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274644
VI. Historické obrazy přítomnosti krajanů v dnešním Chorvatsku
100 | 101
individuální (tj. příbuzenské, rodinné) i kolektivní (organizované autobusové zájezdy z Chorvatska/Jugoslávie do Československa a opačně) úrovni posilovaly. Vzpomínky na vzájemné návštěvy rodinných příslušníků a přátel jsou jedním z těch momentů, který byl připomenut takřka každým narátorem. Vzpomínky na socialistickou minulost se nesly v duchu jugonostalgie, typu (kolektivní) paměti charakteristické pro obyvatelstvo zemí bývalé Jugoslávie, pro niž je typická redukce kolektivní (politické) paměti na sumu apolitizovaných osobních zážitků a vzpomínek spojených s obdobím socialismu. Tento typ paměti a tendence vzpomínání jsou ovšem zároveň formovány nostalgickou touhou po v současnosti absentujícím pocitu sociální a ekonomické jistoty. Nostalgické vzpomínání na předchozí socialistické období proto zároveň můžeme číst jako artikulaci kritického postoje k současné politické realitě, ať již v Chorvatsku, nebo v jiném postjugoslávském státu. Byla to taková doba, že když jsme slyšeli, že zemřel [Tito], tak celá Jugoslávie, všichni jsme brečeli, protože… Teď je to jako trochu směšný, teď je to, jako kdybych mluvila o Koreji [smích], ale to tak prostě bylo, my jsme strašně brečeli, několik dní za tím Titou, protože tady se žilo hezky, nikomu nic nescházelo, teď je to už profit, profit, jako všude, tehdy to nebylo tak, tehdy každej moh nějak do tej práce přijít, nějakej plat byl, byly jistoty, takže hodně lidí stýská si po tým, nebyly rozdíly, teď je to hodně bohatejch a ještě víc chudejch, teď jsou velký rozdíly, tehdy měli všichni stejně, lidi dneska nestačej si popovídat, trochu divokej život.26 Jugonostalgie je typická pro první a druhou generaci našich narátorů. První z nich přitom pojímáme jako generaci druhé světové války, respektive generaci prvních Jugoslávců, druhou z nich jako generaci posledních Jugoslávců. Nostalgické vzpomínky se ale úplně nevyhnuly ani třetí, nejmladší generaci (ex-Jugoslávců), která dopadům ekonomické a sociální nejistoty spolu s bujícím nacionalismem čelí nejvíce. Jugonostalgie se však objevuje také u poválečných přesídlenců v České republice. I oni si během svých častých návštěv u příbuzných v Jugoslávii v sedmdesátých letech 20. století začali všímat, že se atmosféra v zemi začíná měnit a Jugoslávie patrně v budoucnu bude čelit nejistému politickému vývoji: […] Ještě než umřel Tito, jsme byli na dovolené, tak jsme se stavovali v Daruvaru u svejch příbuzných a pamatuju, že jsme u nich přespávali, než jsme 26
Rozhovor s Ludmilou Procházkovou (1965) vedený Michalem Pavláskem 2. 12. 2016 v Daruvaru.
Folkloristika_Takove-normalni-historky_SAZBA-II.indd 101Ukázka elektronické knihy
08.01.2020 14:48:06