přátelé drazí, mi v duši vyvolalo protikladné pocity, na jedné straně bych se totiž nejraději dala do smíchu, poněvadž jsem vypadala dobře, pleť jsem měla trochu zarudlou pozdní hodinou a alkoholem, ale oči dosti bdělé (když ponocuju, oči se mi obvykle zúží ve škvíry pokladničky, do níž se neházejí smutně nadějné mince chimérických úspor, nýbrž hořící mince budoucího požáru, v němž už nic nebude mít smysl), zářivé a bdělé, oči jako vyrobené na míru, aby si mohly vychutnat noční výstavu děl Coffeena Serpase, ale na druhé straně jsem viděla své rty, které se chudinky nepostřehnutelně chvěly, jako by mi říkaly, nebuď blázen, Auxilio, co to máš za nápady, vrať se teď hned do svého střešního pokojíku, zapomeň na Lilianu a její pekelnou ratolest, zapomeň na ulici República de El Salvador a zapomeň na tenhle dům, který přetrvává v neživotě, v antihmotě, v mexických a latinskoamerických černých dírách, ve všem, co mělo někdy vést k životu, ale nyní vede jen ke smrti. A tak jsem se přestala zhlížet v zrcadle a ze slzných kanálků mi skanuly dvě, možná i tři slzy. Ach, kolik nocí už jsem věnovala přemýšlení o slzách, a jak málo jsem toho vymyslela. Potom jsem se vrátila do salonu a tam stále ještě stál Coffeen a hleděl do prázdna, sice otočil hlavu a podíval se na mne, když mě uslyšel přicházet z chodby (jako když se vystupuje z vesmírné lodi), ale já hned věděla, že se nedívá na mne, na nečekanou návštěvnici, nýbrž na vnější život, na život, k němuž se otočil zády, který ho však zaživa stravoval, třebaže on předstíral bohorovný nezájem. A tehdy jsem spálila poslední mosty, vedena spíš vůlí než touhou, posadila jsem se, byť mě nikdo nevyzval, na ošoupanou pohovku a vyřídila jsem Lilianin vzkaz, že té noci nepřijde domů, že si syn
BOLANO_AMULET 144.indd 106
20.2.2020 0:57:35
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274562