„Je ti zima?“ „Když tu zůstaneš, tak ne.“ „Nemáš hlad?“ „Další ančovičku už nedokážu pozřít a nic jiného nemáme.“ „Neměli jsme si kupovat takové drahé věci. K tomu pokoji se to zrovna nehodí, co myslíš?“ „My se sem taky nehodíme,“ mínila. „Vypadá to, že všichni ostatní vstávají do práce.“ „No prosím: jsme uprchlíci z Westmountu. Zradila jsi své nové socialistické tradice.“ „Klidně si povídej, co chceš, jen když si k tobě můžu přivonět.“ V popelníku ležely zamáčknuté cigarety. Jednu z nich narovnal a připálil jí. Vyfoukla do rána oblak dýmu. „Kouřit, když člověk nemá nic na sobě, je… takový přepych.“ Při tom slově se otřásla. Políbil ji na zátylek a oba dál hlídkovali v okně. „Není ti zima?“ „Klidně bych tady zůstala třeba rok.“ „Tomu se říká manželství.“ „Hlavně se nesmíme lekat a panikařit.“ Stala se velmi důležitá věc. Spatřili starce v příliš velkém kabátě, jak stojí ve dveřích naproti přes ulici a tiskne se ve výklenku, jako by se schovával. Rozhodli se, že ho budou pozorovat a zjistí, co má za lubem. Předklonil se, rozhlédl se po ulici, a když zjistil, že je prázdná, zahalil se do kabátu a vykročil na chodník. Tamara vyklepla z okna kousek popela. Snášel se dolů jako pírko, dokud se nerozpadl v sílícím větru. Breavman ji sledoval. „Máš tak krásné tělo, že to není k vydržení.“ Usmála se a opřela mu hlavu o rameno.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274561