„Je ti zima?“ „Když tu zůstaneš, tak ne.“ „Nemáš hlad?“ „Další ančovičku už nedokážu pozřít a nic jiného nemáme.“ „Neměli jsme si kupovat takové drahé věci. K tomu pokoji se to zrovna nehodí, co myslíš?“ „My se sem taky nehodíme,“ mínila. „Vypadá to, že všichni ostatní vstávají do práce.“ „No prosím: jsme uprchlíci z Westmountu. Zradila jsi své nové socialistické tradice.“ „Klidně si povídej, co chceš, jen když si k tobě můžu přivonět.“ V popelníku ležely zamáčknuté cigarety. Jednu z nich narovnal a připálil jí. Vyfoukla do rána oblak dýmu. „Kouřit, když člověk nemá nic na sobě, je… takový přepych.“ Při tom slově se otřásla. Políbil ji na zátylek a oba dál hlídkovali v okně. „Není ti zima?“ „Klidně bych tady zůstala třeba rok.“ „Tomu se říká manželství.“ „Hlavně se nesmíme lekat a panikařit.“ Stala se velmi důležitá věc. Spatřili starce v příliš velkém kabátě, jak stojí ve dveřích naproti přes ulici a tiskne se ve výklenku, jako by se schovával. Rozhodli se, že ho budou pozorovat a zjistí, co má za lubem. Předklonil se, rozhlédl se po ulici, a když zjistil, že je prázdná, zahalil se do kabátu a vykročil na chodník. Tamara vyklepla z okna kousek popela. Snášel se dolů jako pírko, dokud se nerozpadl v sílícím větru. Breavman ji sledoval. „Máš tak krásné tělo, že to není k vydržení.“ Usmála se a opřela mu hlavu o rameno.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274561
Stařec ve vlajícím kabátě poklekl a zahleděl se pod zaparkované auto. Vstal, oprášil si kolena a rozhlédl se. Vítr si pohrával s jejími vlasy, zmocnil se jedné kadeře a zvedl ji. Vsunula mezi ně paži a odhodila nedopalek. Breavman udělal totéž. Padaly jako drobní parašutisté odsouzení k smrti. A jako by ty odhozené nedopalky byly nějaký signál, všechno se začalo dít rychleji. Mezi dva domy se vmáčklo slunce a zatemnilo labyrint komínů. Nějaký občan nasedl do auta a odjel. Kousek od místa, kde stál stařec, se objevila pyšná, svalnatá a hladová kočka a prošla kolem něj. Stařík se po ní vrhl. Kočka ladně změnila směr a seběhla po kamenných schodech ke dveřím do sklepa. Muž ji s kašláním následoval, zmateně se sehnul, ale na ulici se vrátil s prázdnou. Předtím jej sledovali lhostejně jako ubíhající vodu, avšak nyní zpozorněli. „Máš husí kůži, Tamaro.“ Připlácla si vlající kadeř k hlavě. Pozoroval její prsty a vzpomínal, jak se dotýkaly různých částí jeho těla. Zdálo se mu, že by mu nijak nevadilo, kdyby měl tuhle chvíli prožívat pořád dokola po celý zbytek života. Nahá mladá Tamara si kroutí prsty kadeř. Slunce se proplétá mezi televizními anténami a komíny. Ranní větřík rozhání mlhu na kopcích. Tajemný stařec, jehož tajemství netoužil poznat. Proč by se měl honit za krásnějšími představami? Nemohl působit věci. Stařec dole ležel na břiše pod nárazníkem auta a šátral po kočce, kterou se mu podařilo zahnat mezi kolo a chodník. Radostně kopal nohama a pokoušel se chytit kočku za zadní, přičemž utržil pár škrábanců. Nakonec se mu to podařilo. Vytáhl kočku z přítmí a zvedl ji nad hlavu. Kočka se zmítala a vlála jako prapor v silném větru. „Panebože,“ vydechla Tamara. „Co s ní chce dělat?“ Zapomněli na sebe a vyklonili se z okna.
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274561
Muž se potácel pod zápasící kočkou a skláněl hlavu na prsa, aby se chránil před svištícími drápy. Znovu získal ztracenou rovnováhu. Rozkročil se, máchl kočkou jako sekerou a udeřil jí o chodník. I v okně slyšeli praskot tříštěné lebky. Kočka sebou škubala jako ryba na suchu. Tamara se odvrátila. „Co dělá teď ?“ vyptávala se. „Strká ji do pytle.“ Stařec poklekl vedle kočky a vytáhl ze svého obrovského kabátu papírový pytlík. Pokusil se do něj kočku nacpat. „Je mi zle,“ prohlásila Tamara. Skrývala tvář na jeho hrudi. „Nemůžeš něco udělat?“ Breavmana dosud nenapadlo, že by se mohl do celé záležitosti vložit. „Hej, ty!“ Stařec se znenadání ohlédl. „Oui! Toi!“ Stařec se zarazil. Pohlédl na kočku. Ruce se mu nerozhodně třásly. S kašláním a bez úlovku se rozběhl po ulici. Tamaře zakloktalo v krku. „Je mi špatně.“ Utíkala k umývadlu a pozvracela se. Breavman jí pomohl do postele. „Ančovičky,“ soudila. „Celá se třeseš. Zavřu to okno.“ „Lehni si ke mně.“ Byla malátná, jako by její tělo utrpělo strašnou porážku. To ho děsilo. „Možná jsme ho neměli vyplašit,“ nadhodil. „Jak to myslíš?“ „Třeba měl hlad.“ „To chtěl tu kočku sníst?“ „No, aspoň jsme uchránili svůj vytříbený vkus.“ Přitiskla se k němu. Po takovém objetí netoužil. Nebyla v něm žádná tělesnost, jen bolest. „Moc jsme toho nenaspali. Zkus si trochu zdřímnout.“ „Budeš taky spát?“
106
Ukázka elektronické knihy