Družina Horských šelem
příchodem jsme vzbudili docela slušný rozruch. No, ne že by nás místní zrovna vítali. Naopak si nás jako první všimli místní strážníci, kteří nás v pěti obklopili a jejich velitel (byl to seržant) se na nás osopil. „Co tu pohledáváte? Centar je slušné město a nechceme tu mít žádné vandráky.“ „Pozor na slova, vojáčku,“ odpověděla mu drze Ranka. „Jsme Učni Tanabiských štítonošů a jsme již netrpělivě očekáváni v hospodě U Divočáka,“ smířlivě dodala Koré. „Tak to je ale jiná, promiňte,“ přijal smír seržant. „Ne, že bychom vám nevěřili, však nebude vám vadit, pokud vás do Divočáka doprovodíme? Jen pro vaše bezpečí, samozřejmě,“ dodal seržant rychle. Neměli jsme co skrývat, a proto jsme doprovod přijali. Když jsme zanedlouho dorazili před hospodu s velkým divočákem na vývěsním štítu, vyzval nás seržant, abychom počkali venku, a sám zmizel ve vchodových dveřích. Jeho strážníci nás mezitím bedlivě hlídali. Na naše pokusy o konverzaci odpovídali pouze úsečně. Seržant se nějakou dobu nevracel a strážníci začali být velice nervózní. Dotýkali se svých zbraní a přešlapovali. Z hospody se začal ozývat hluk a rány. Strážníci si připravili zbraně a pohledy se povzbuzovali k akci. Najednou se dveře do hospody rozletěly dokořán. V nich jsme spatřili seržanta s pocuchanou fazónou. Pod levým okem se mu začínal pomalu vybarvovat velký monokl, pravý rukáv měl natržený. Když pak otevřel ústa, bylo 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274407