VITKA ((její její slova zanikají ve vzrušeném dechu dechu): ): Drahoušku, jistěže mám chlapce. Ale tím se vůbec netrap, ostatně víš přece, že i Kristus odpustil cizoložné ženě. MARTINŮ: Ale jen proto, že nebyla jeho! Scéna II. Červenec 1938. Vitka s Martinů a Kaprálovými prožívají na Vysočině radostné léto, přijíždějí za nimi četné návštěvy kolegů hudebníků a nejrůznějších přátel. Vituše je hostí na terase vilky a vše s nadšením dokumentuje novým fotoaparátem. VÁCLAV TALICH: Přátelé, nemohu najít ta pravá slova obdivu pro dary, kterými byla obdařena naše krásná hostitelka. Je to vskutku umělkyně mnoha talentů, nejen pěveckého, ale i, hmmm, kuchařského. Ta vaše houbová praženice, Vituše, a teď tento lahodný borůvkový nákyp — to je úplná symfonie chutí! VÍTĚZSLAV NOVÁK: Máte zlaté ručičky! MARTINŮ: A zlato v hrdle! VITUŠE: Ale pánové, tolik chvály si snad ani nezasloužím! Kávu? Nebo je libo čaj? Václav Kaprál obrací oči v sloup. Vitka s tácem buchet dělá v pozadí opičky. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274388
VÁCLAV TALICH: Vitko, jestlipak jste po své matince zdědila i kuchařské nadání? VITKA (sladce ( ): To nezjistíme, jsem totiž feministka. A proto odmítám rodový stereotyp nutící ženu plýtvat svou energií v roli služky a kuchařky, což považuji za její bezohledné zotročování línější polovinou lidstva, která jí kvůli vlastnímu pohodlí znemožňuje plnou profesní realizaci, a ignoruje tak nenahraditelné ztráty na poli světového pokroku. Ještě buchtičku? Talichovi nákyp zaskočí, rozkašle se. Novák odkládá nedojedený kousek. VÁCLAV TALICH: Už ani ne, děkuji. VITUŠE: Vitko! Dej to sem, prosím tě. VÁCLAV KAPRÁL: Dar zvednout lidem mandle po své matce bezpochyby zdědila. Feministka. Taková blbost. To chytla v té Francii. Dá se to vůbec léčit? VITKA: Bohužel nikoliv, otče. A bacha, je to infekční! Tuhle Bohoušek už na to kupříkladu taky trpí! Představ si, že má za to, že i ženy mohou komponovat prvotřídní hudbu! A jeho stav už je dokonce tak vážný, že ženské svěřil i koncertní provedení svých skladeb. Skandální, viď? MARTINŮ: Totiž… Proč ne? Vaše dcera je skutečně výjimečně obdařena. VITUŠE (ke Kaprálovi): Já ti to vždycky říkala! 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274388
VÁCLAV TALICH: Ale to přece Václav nezpochybňuje, že? On za přísnými slovy jistě jen skrývá svou otcovskou hrdost. VÍTĚZSLAV NOVÁK: A já mu snad i rozumím — talent je jako diamant, i on se zrodí a zformuje jedině pod tlakem a své kvality vydá až pod pevnou a nesmlouvavou rukou zkušených brusičů. VÁCLAV KAPRÁL: Tak, tak. Po lichotkami dlážděné a tatínkem umetené cestičce ještě nikdo daleko nedošel! VITKA ((stojí stojí tak, aby měla Martinů za zády zády): ): O to jsem se tě nikdy neprosila! A kdybys poslouchal, tak bys věděl, že moje hudba obstojí sama o sobě! VITUŠE: Tak dost, dost! Nebudeme si snad kazit nedělní odpoledne! Máme přece mnohem lepší věci na práci — když už tu jsme takhle hezky pohromadě — udělejme si ještě jedno památeční foto! VÁCLAV TALICH (bere Nováka a Martinů kolem ramen): Ale zajisté. Přátelé, pojďte. ramen VITUŠE ((shlíží shlíží do fotoaparátu fotoaparátu): ): Vitko, ty doprostřed. Mistře Martinů, mistře Nováku, víc k sobě, tak, však ona vás neukousne. Václave, prosím tě, usměj se, tváříš se, jako kdyby na tebe přišli z berňáku! Tak, a pozor — vyletí ptáček! Série fotografií zachycuje, co všechno během společného léta zažili — dovádění 100
Ukázka elektronické knihy