„Říkala to lady Roslain,“ vysvětlila Ead. „Pokud vám to není proti mysli, budu dnes vaše jídlo ochutnávat já.“ Když Ead nedostala žádnou odpověď, posadila se. Byla tak blízko Sabran, že k ní zavanula vůně z jejího váčku naplněného kosatcovým kořenem a hřebíčkem. Inysané věřili, že tyto vůně zahánějí nemoci. Chvíli seděly mlčky. Sabran dýchala klidně, ale zaťaté zuby prozrazovaly, že jí zmítá vztek. „Veličenstvo,“ promluvila nakonec Ead, „odpusťte mi mou troufalost, ale zdá se mi, že se dnes nenacházíte v nejlepší náladě.“ „Pronášet takové poznámky je skutečně troufalé. Jste tady proto, abych zjistila, jestli moje jídlo není otrávené, a ne abyste se vyjadřovala k mému rozpoložení.“ „Odpusťte, Veličenstvo.“ „Byla jsem k vám příliš shovívavá.“ Sabran prudce zaklapla modlitební knížku. „Zjevně nechováte žádnou úctu k Rytířce dvornosti, slečno Duryanová. Možná jste se nikdy doopravdy neobrátila na pravou víru. Třeba ve službě mému předkovi odvádíte jen bezduché rituály a potají dál vyznáváte pomýlené náboženství.“ Na to, že Ead přišla teprve před minutou, se už ocitla na hodně tenkém ledu. „Paní,“ začala opatrně, „královna Cleolind, vaše předkyně, byla korunní princeznou Lasie.“ „To mi nemusíte připomínat. Myslíte, že jsem hloupá?“ „Nemyslela jsem to jako urážku,“ zavrtěla hlavou Ead. Sabran odložila modlitební knížku. „Cleolind byla ušlechtilá a laskavá žena. Nelze jí klást za vinu, že když se narodila, nevěděla ještě nic o Šesti ctnostech. Třeba jsem naivní, ovšem zdá se mi, že bychom ty, kteří dosud žijí v nevědomosti, neměli trestat, nýbrž je litovat a vést ke světlu.“ „To rozhodně,“ poznamenala Sabran suše. „Ke světlu pohřební hranice.“ „Pokud mě chcete nechat upálit u kůlu, paní, pak je mi to líto. Ostatně my Ersyřané jsme prý jako dříví na podpal k ničemu. Jsme jako písek — příliš uvyklí slunci, než abychom dobře hořeli.“ Královna si Ead přeměřila pohledem a pak sklouzla očima k broži připnuté na jejích šatech. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274254