„Ale babičko moje zlatá, co bych ti tak měla tajit?“ „Nemusíš se přece vdávat, jestli se s ním nudíš. Já jsem svému muži byla vždycky věrná, ale před svatbou jsem měla amantů, že jsem už ani nevěděla, co s nima.“ Tomu se zasměju. „Já mám taky amantů, že už ani nevím, co s nima, babi.“ Položí mi ruku na tvář a zkoumá mě očima, jako by ve mně chtěla číst. „Kvůli amantům nebuď smutná, Chloé, naopak, ty jsou na světě proto, abys byla šťastná, aby ses cítila krásná.“ Nic na to neříkám. Urovnám jí deku na kolenou a nabídnu, že jí zajdu pro kafe, ona si ale řekne o čokoládu, ještě jí otevřu pytlík s jahodovým želé. Když se vrátím, sklání se nad iPadem a prstem mi ukazuje nějaký článek. „Chloé, tuhle knížku bych si chtěla přečíst, necháš mi ji poslat po Amazonu?“ Mrknu na článek a vyprsknu smíchy. „Padesát odstínů šedi? Seš si jistá, že si tohle chceš přečíst, babi? To víš, to není žádný Mauriac…“ „Já vím, ale mám chuť si to přečíst. Nudím se, každý tu jen trčí a nic, o sexu se s nikým mluvit nedá. A tys to četla?“ „Ne, a popravdě ani nemám v úmyslu to číst, ale pošlu ti to.“ „Po Amazonu?“ „Po Amazonu, dostaneš to rychle, slibuju. A třeba všechny tři díly, jestli chceš.“ „A taky Elle, já už nedostávám svou Elle,“ zavzdychá. Kousnu se do rtu. Já zapomněla obnovit předplatné. •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274187
„Tu taky, příští pátek to tu máš.“ Usmívá se. „Pohubla jsi, holka moje, musíš jíst. A teď mi povídej, co chystáš. O čem bude ta tvoje knížka?“ „Já nevím, babi, možná tady o tom kraji, chci říct…, když už jsem tu…“ Stiskne rty. „Chceš psát o Landes? Ty? To je přece k smíchu, to je, jako kdyby se Victor Hugo rozhodl psát o válce ve Vietnamu. Člověk může mluvit jen o tom, co zná, moje zlatá. Mauriac psal o Landes, protože Landes znal.“ „No ale když jsem teď tady, budu po kraji jezdit, budu ho poznávat…“ „Objedeš to tu jako turista, uvidíš dva tři vinohrady, ochutnáš pár místních vín a budeš si myslet, že znáš celý kraj? Kdepak, Chloé, ty musíš psát o tom, co znáš, co cítíš, věř mi, a že já už přečetla knih, tohle je opravdu důležitá věc.“ Mohla bych babi Rose říct, že já neznám nic. Nebo vlastně ne, vyznám se ve výprodejích a v chlapech, hlavně v pitomcích, na ty jsem specialista s diplomem, a to rovnou červeným – teorii jsem bez obtíží potvrdila praxí. „Proč už sem za mnou Guillaume nejezdí?“ To je problém těch dní, kdy jí paměť dobře slouží. „Má spoustu práce. Babi, nechceš jít ven, že bychom si teď spolu zašly do restaurace?“ Je ticho. Babi se zahledí směrem k vinici a položí ruku na knihu v klíně. „Už jsem trochu unavená, holčičko moje,“ pokračuje pak potichu, „zítra, zítra si tam zajdeme, já si tam odpočinu, budu si číst Mauriaca…“ „Ano, zítra zase přijdu.“ •
99
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274187
„Je dobře, že nejsi daleko, to víš, já z toho mám radost. A jestli chceš opravdu psát o všem tady, budu ti vyprávět, může z toho vyjít nějaký nápad. Co já toho zažila, Chloé, poznala jsem válku, hlad, to, jaký byl svět, než přišly všechny tyhle technické vymoženosti.“ „Já vím, babičko moje zlatá.“ „Víš ale, co nejvíc člověka zaráží? Že se v podstatě nic nezměnilo, hlavně lidi, lidi se nikdy nezmění, nakonec vždycky přinesou jen zklamání.“ Pletu si copánky z třásní na její dece, nevím, co na to říct. „Zavolám Gérardovi a Benoîtovi, babi, to víš, jsou daleko a taky mají starosti, ale jsem si jistá, že za tebou už brzy přijedou.“ „Když mluvíš o svém tátovi, neříkej mu křestním jménem,“ požádá autoritativně, „mně to vadí.“ Držím ji za ruku, druhou si nabírá malá sousta želé jahůdek, které jí barví pusu do červena. Po deseti minutách se jí hlava nachýlí, lehce se pohupuje, oči se jí klíží. Dám jí pusu na tvář a potichu vyjdu z pokoje. Na chodbě potkám sestřičku, pozdraví mě: „Jaká se vám dneska zdála?“ Zapínám si kabát. „Všechno vnímala.“ „Ano, já říkala, že je lepší přijít po ránu, to je vždycky v lepší formě. Zmínila se mi, že se u nás v kraji na nějakou dobu usadíte…“ Otevřu pusu, na chvíli zaváhám, znovu před sebou vidím tu její klidnou dřímající tvář, ruce důvěřivě složené v klíně a tiše odpovím: „Ano, půl roku, po dobu… po dobu jednoho projektu. Budu za ní chodit každé ráno.“ •
100
•
Ukázka elektronické knihy