98
Therese Anne Fowlerová
dotkla uzávěrem každého zápěstí a místečka za oběma ušima. Kolikrát viděla matku, jak to dělá… Toaleta dospělé vdané ženy se jí jako malé holčičce vždycky zdála jako tajuplný a exotický akt. Její matka brala ten rituál stejně vážně jako chození na mši. „Vlasy?“ zeptala se Mary a ukazovala na Alvin vyčesaný, dosud nerozpletený drdol. „Já… nevím. Dáme je do copů jako obvykle nebo…?“ „Jak to bylo v tom románu, o kterém jsem vám vyprávěla? Ta zhrzená dáma měla ‚havraní kadeře‘, které si nechala spadnout na ramena. On – ten její bratranec – z ní nemohl pak spustit oči.“ Než Alva stačila odpovědět, Mary navrhla: „Co kdybyste si vzala ty perly?“ „Dobře,“ souhlasila Alva se širokým úsměvem. To bylo snadné rozhodnutí. „Ale jen na chvilku.“ Vyndala šňůru z kazety a vydechla: „Páni!“ Šňůra byla několik stop dlouhá a těžší, než Alva čekala. Vzala ji do dlaní a chvíli potěžkávala. Pak pokynula Mary, aby jí pomohla. „Když si pomyslím…,“ vzdychla Alva, jakmile jí šňůra spočinula v dekoltu, čtyřikrát obtočená kolem krku. Lehce se dotkla dlaní perel. „Nezasloužím si je, ale Mary, když už je mám…“ Potřásla hlavou. „Kateřina byla největší vládkyní Ruska – docela moderní a tak inteligentní. Císařovna Evženie si jich musela považovat.“ „A teď jsou vaše.“ „Vsadila bych se, že je postrádá… jako všechno z dřívějšího života.“ Alva vzhlédla k Mary. „Ale ne že bych litovala, že je mám. Mary, jen si pomysli: tyhle perly nosila před sto lety sama Kateřina Veliká.“ Údivem zavrtěla hlavou. „Tak dobrá. Dáme je zpátky, než se rozbrečím.“ Když perly spočinuly ve svém sametovém lůžku, Mary se tázala: „A co ty vlasy? Chcete je rozpustit?“ „Popřemýšlím o tom zítra. Teď už běž, uvidíme se ráno.“ „Maminka říkala, že vám mám připomenout, abyste Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274186
ALVA VANDERBILTOVÁ, DÁMA Z DOBRÉ RODINY
99
šla na záchod, než půjdete spát. A hned potom taky.“ Na Alvin zmatený výraz upřesnila: „Až bude hotový.“ „Aha. No jistě. Docela jsem zapomněla. Když je toho tolik nového.“ Nemohla připustit, aby Mary poznala, že toho ví o těch věcech víc než ona sama. Mary ještě okolkovala u dveří. „Víte, nikdy jsem neviděla tak krásný pokoj jako tenhle. Maminka říkala, že když se vdávaly otrokyně, měly jen zavěšené prostěradlo uprostřed místnosti, aby měly alespoň trochu soukromí. A pokud jde o naše muže… Nechci říct, že jsou hrozní, protože nejsou, alespoň většina z nich není, ale ten váš, ten je tak čistý a tak… milý. Velkorysý. Opravdový gentleman. Někteří muži, které znám, jsou neurvalí a nevoní moc hezky, a přitom chtějí, aby jim ho dívky vzaly do pusy a…“ „Vzaly do pusy co?“ zeptala se Alva. „Ach. To je jedno. Plácám. Bůh s vámi,“ rozloučila se Mary a pospíchala pryč. Zavřela za sebou dveře. Alva náhle pochopila, co měla Mary na mysli. „Propána!“ vzdychla potichu. Copak se takové věci dělají? Čeká se od ní, že to bude dělat? Jaké jiné bizarnosti na ni ještě čekají? Otočila se k zrcadlu a pozorovala odraz té nervózní osoby, která na ni zírala. „Vypadáš, jako bys chtěla utéct.“ Co kdyby opravdu utekla. Teď byla vdaná. Její otec dostal peníze. Ona by si oblékla cestovní šaty, vykradla se z hotelu a koupila si lístek na vlak někam na Západ. Do Buffala nebo třeba do Niagara Falls. Udělala by si vlastní líbánky. Všechny její výdaje by šly na konto Vanderbiltových. Mohla by jet do Chicaga nebo do St. Paul. Středozápad je prý krásný, i když je tam pořád divočina. Ale ona by se jí vyhýbala, ponechala by ji indiánům a sama by žila ve městech. Byla vůbec za St. Paul ještě nějaká města? San Francisco, samozřejmě, ale mezitím dlouho nic, jen hory. Říkalo se, že by mohly soupeřit s Alpami, ačkoli to se asi hodně přeceňovalo. Lidé ze Západu měli sklony přehánět. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274186
100
Therese Anne Fowlerová
Třebaže tohle fantazírování bylo zábavné, Alva věděla, že má původ ve strachu, a tomu se nesmí poddávat. Co se má stát, ať se stane, musí se tomu postavit čelem. Už je vdaná. Přece se nebude proboha strašit dětinskými obavami z věcí, které zažila každá vdaná žena před ní. Všechny si přece nervaly vlasy a nestěžovaly si. Rozpustila si vlasy, použila nočník, jak ji Mary instruovala, vylezla si na postel a usadila se v polštářích. Má si dát ruce do klína, nebo ne? Má mít zkřížené nohy, nebo je má mít natažené? Když se nepřikryje, bude to neslušné? Přetáhla si prostěradlo přes klín, pak jí to připadlo pošetilé, jako by byla v očekávání. Nakonec slezla z postele, urovnala pokrývky a posadila se na ustlanou postel. Všechna ta tajuplnost a nejistota… Má sedět, nebo ležet? Má nechat rozsvíceno? Přiložit do krbu, nebo to nechat být? Jsi plot a on je kůl. Ten dávný den ve sprše, než přišla matka, si Alva přejížděla žínkou po stehnech, nejdřív po jednom, potom po druhém. Voda mizela v tom tajemném místečku mezi nohama. Občas si Alva připamatovala obrazy, které vídala v cizině v muzeích a u dvora. Unylé nahé ženy bývaly obklopené anděly, nymfami, sloužícími a dvořany, někdy se objímaly s labutěmi, jejich smetanová ňadra, břicha a stehna volně vystavená oku malíře… Co to je, jsi snad zvíře? Přitom to byla obdivovaná umělecká díla, po nichž byla sháňka mezi sběrateli, vystavovaly je galerie a muzea v největších městech na světě. Proč byla smyslnost v pořádku, pokud šlo o umění, ale v životě ne? Že by se maminka pletla? Slyšela nějaký šramot za dveřmi a trhla sebou. Teď už se každou chvíli pohne klika… Bylo ticho. Ukázka elektronické knihy