H O M O E D U C A N D U S – FILOSOFICKÉ ZÁKLADY TEORIE VÝCHOVY
od drezúry; dovednou manipulací se snadno implantuje zvenčí lež. Drezúra je potom podřízení cizím, často silou moci vnuceným cílům, je to oslabení autentického, svobodného bytí osoby – tedy přímo opak výchovy, nikoli jen nějaká drobná vada na její dokonalosti. Výchova, která vede ke svobodnému (a tedy i odpovědnému) utváření života, je vždy náročnější než předávání informací, které může probíhat anonymně jako amorfní nabídka, která nikoho nechce vybudit a probudit, neboť je bez závazků a bez odpovědnosti. Dialog se vede zpravidla pro budoucnost, jeho těžištěm není situace teď a zde, ale je příkladem hledání nového (budoucího) uspořádání, přiměřenějšího prostředí logu samého. Říká-li se „dialog se vede“, „dialog je veden“, stojí za pozornost ono „vedení“ – opět se zde zvýznamňuje agogika – AGEIN. Lze vůbec nazvat dialog metodou agogiky? Není spíše agogika sama dialogickou cestou? Jistě lze vést a vodit různými způsoby, ale jde-li o přibližování se smyslu, logu, lze hovořit o dialogu jako o skutečné výchově čili agogice. Výchova bez smyslu není výchovou, proto není myslitelná výchova bez dialogické cesty.
– 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274124
Autorita V demokratické současnosti, po 20. století – době se zkušeností totalitních režimů – je autorita přijímána s nedůvěrou. Jak ve výchově?
Magistr Pokyny pro výchovu a vzdělání mají zpravidla všeobecnou povahu, zatímco účinkovat mohou jen v konkrétních souvislostech. Kdy učitel a vychovatel skutečně vychovává a vzdělává? Tehdy, když sám je přitom ten, kdo se vychovává a vzdělává!81 Sv. Augustin82 se snaží ukázat, že tím činitelem, kdo plně výchovně působí, je vlastně jen Bůh. Odvolává se na evangelium (Mt 23,8nn), když připomíná, že „nemáme na světě nikoho jmenovat učitelem, protože jediný učitel všech je na nebesích“83. Výchova (tj. i pravé vzdělávání) uvolňuje od ASCHÓLIA – zaneprázdněnosti, a ve svém díle pokračuje v SCHÓLÉ – volnu, aby bránila opětovnému úpadku, takže je v jistém slova smyslu novým a novým úsilím odpoutávat. Není to protimluv? Vždyť jde o výsostnou moc oné odpoutávající síly, která není v pravomoci vychovatelově! 81 82 83
Viz latinské přísloví DOCE, UT DISCAS (vyučuj, aby ses učil). Augustin: De magistro (O učiteli), přeložil O. Svoboda, Praha: Česká akademie věd a umění, 1942. Tamtéž, s. 26.
– 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274124
H O M O E D U C A N D U S – FILOSOFICKÉ ZÁKLADY TEORIE VÝCHOVY
Skutečně je osudovou určeností, že v jeho moci není garantovaně zařizovat a garantovaně způsobovat odpoutání a obrat. Vychovatel však u vědomí této své omezenosti může buď rezignovat a po dobu své rezignace přestat být vychovatelem, nebo jaksi riskantně a bez záruky pokračovat v onom vytahování, e-dukaci, jako by nějaký vliv přece jen měl, jako by se přece jen směl dočkat výsledku. Toto své vychovatelské počínání odevzdává nikoli do prázdna, nýbrž spolu-připravuje příležitost, které se za příznivých okolností odpoutanec může chopit. Manipulačně nedostupnou přízní okolností je nejen SCHÓLÉ – tajemný odklon od zaujatosti zájmy všedního dne, ale i nové a další šance udržet se proti tíživé gravitaci ASCHÓLIA. Ani toto není plně v moci vychovatelově. Veškerá reálná pravděpodobnost mluví spíše o neustálé penetraci původní situace. Vždyť vše, co výchova podniká, každý její krok je vystaven riziku, že je použitelný (zneužitelný) k novému zaneprazdňování, k pseudoaktivitám pokleslého typu. Každý poznatek může přiložit polínko do strhujícího ohně pokleslosti, i když jeho výchovným posláním je skýtat světlý svět, vybízet k otevřenosti, k bytostnému pohybu vstříc, skýtat pohotovost přijímat a vnímat. Základem původního smyslu výchovy je přispívat k odkrývání tváří bytostí, totiž že bytí jest tvářením se, že jest takto tvořením se – v prostoru výchovy se druhé bytosti stávají druzi, členy téhož druhu. V otevřenosti pobývání (SCHÓLÉ) se uskutečňuje tvoření (KTÍSIS, creatio). Bytosti na světě jsou „těly“, jsou vždy inkorporovány, vtěleny a stále vtělovány do své aktuální přítomnosti: jakožto jsoucí nemohou jinak, než se vtělovat. Avšak jejich vtělení je vtělováním, ne mrtvým zpředmětněním, neživou věcností: jde o inkarnaci, která se děje, neboť sám svět je dopuštěním časových rozvinutí, zkonečněním a zkonečňováním všech bytostí-smrtelníků. Věčnost není v nekonečném prodloužení životních funkcí, nýbrž v samotném principu živého bytování, je přítomna v každém okamžiku jako ono povolání být, být spolu, být otevřeností, stát tváří v tvář. Hle risk každého vzdělávání: je poskytováním plodů ze stromu poznání a osvojené plody-poznání jsou vždy novou příležitostí buď
– 100 –
Ukázka elektronické knihy