tím nevěděl, ale trápil ho osud staršího bratra Antonína, bývalého plukovníka československé armády. Ten byl s celou svojí rodinou nacisty vězněn v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova, neboť jeho syn, kapitán Antonín Mikolášek, utekl na začátku války do Francie a jako pilot bojoval proti nacistickým agresorům. Tento Janův talentovaný synovec (pro Československo získal první potvrzený sestřel nepřátelského letounu) byl v té době již po smrti. Padl v hrdinném boji na začátku bitvy o Francii. Byl sestřelen německou stíhací perutí pod velením plukovníka Mölderse48, leteckého esa Luftwaffe. Antonín uhořel v troskách své stíhačky Dewoitine D-520. Blížil se konec strašné války, ale jedno z nejhorších období v životě Jana Mikoláška mělo teprve přijít. Bratr Antonín byl propuštěn z internačního tábora, ovšem s vážně podlomeným zdravím. Bylo mu sedmdesát let a následkem věznění brzy odešel na věčnost. Smrt si záhy přišla i pro Mikoláškovu milovanou matku Barboru49, která neunesla již třetí oběť z řad nejbližších. Stará žena nalezla oznámení o úmrtí svého prvorozeného syna a nesmírně se rozrušila. Zanedlouho ji postihl prudký záchvat mrtvice. Mikolášek pocítil bezradnost. Poslal Tondu pro lékaře do Slaného. Přijeli sice obratem, ale matce již nebylo pomoci. Mikolášek klečel u její postele a podle vzorku moče soudil, že „vydrží do večera“. Ačkoliv sám už byl člověk s šedivými vlasy, na matku byl silně fixovaný Podle Janovy neteře Anny byl Alois udán vlastní manželkou, která mu předtím byla nevěrná s Němcem. Janova neteř Julie to však popřela. 48 Antonín Mikolášek ml. (1906–1940), ve Francii v hodnosti nadporučíka, zahynul nedaleko Remigny. Je pochován na vojenském hřbitově La Targette ve Francii. Je zmíněn v knize Jiřího Rajlicha Na nebi sladké Francie. 49 Barbora Mikolášková (1857–1945), rozená Petrová, pocházela ze Starého Plzence.
/ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274088
a nedokázal si představit život bez ní. „Bylo mi nesmírně smutno a cítil jsem se opuštěn jako nikdo na světě. Taková rána, a právě v den mých narozenin,“ vzpomínal po letech. Hlava matky klesla na synovu hruď. Potichu odešla na věčnost. Dožila se úctyhodných 88 let a „její oči byly stále blankytně modré a vlasy bílé jako sníh“. Čiperná byla do poslední chvíle. Jelikož měla moc ráda Toníka, přála si mít v rakvi jeho fotografii, samozřejmě společně s obrázkem svého syna Jana. Přání jí oba muži vyplnili. Nebožku matku chtěl Jan odvézt do Rokycan, což nebylo tak snadné. Doprava byla mizerná, ale zejména musel z oberlandrátu získat povolení o převozu těla. Třikrát jeho žádost zamítli. Postranními cestičkami umluvil jeden pohřební ústav, aby matku tajně převezli do Rokycan. Byl to riskantní podnik, ještě navíc mohl přijít k újmě vlak. Stále byli totiž v plné práci tzv. kotláři, západní letci, kteří provrtali vše, co na silnici viděli v pohybu, zejména pak podnikali útoky na vlaky, přesně řečeno na parní kotle lokomotiv. Došlo i na poněkud morbidní událost. Když přesouvali maminku z lůžka do rakve, dorazil z pohřebního ústavu klempíř uzavřít rakev a s ním nějaký pomocník, který prohlásil, že je matka teplá, a tudíž není mrtvá. Mikolášek dostal obskurní nápad. Zapíchl nebožce injekční stříkačku do žíly a vyšla jen voda. „Vidíte, je docela bez života,“ uklidnil oba muže i sebe. Mumlal něco o tom, jak lékař ze Smečna chtěl pro všechny případy propíchnout nebožce srdce (!). Před půlnocí byli v Rokycanech a na pohřeb dorazil značný počet lidí. Truchlícího syna trápila hudba, kterou zařídilo město. Muzicírování na pohřbech rád neměl. „Ty lkavé, naříkavé zvuky, které mají vyloudit nějakou tu slzu z oka, když jinak nedovede zvlhnout bolestí,“ to byla jeho slova. / 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274088
Když se vlakem vracel do Hradečna, podvědomě očekával, že mu nastanou krušné chvíle. A skutečně, napozítří první mrzutost. Na dveře zaklepal četník: „Nějak se vykládá, že prý jste maminku převezl do Rokycan načerno.“ Jan se popadl za hlavu: „Že by se na světě našel dobytek, který by mě udal kvůli tomu, že jsem se staral vrátit maminku do její rodné hlíny?“ Slova vyřkl přímo a neomaleně, neboť se domníval, že se o tom nikde nevyprávělo a četník chce jen peníze za mlčení. Mikolášek vzdychl, přinesl nějaký obnos, přidal mýdlo a krabičku cigaret a strážníka vypakoval. „Supové, i na mrtvých se přiživovali. Jak strašná, jak zlá je doba, která umožní lidskému srdci sestoupit až do tak pekelných hloubek!“ Toto byla zatím jen malá předehra hrozných událostí, které měly teprve přijít. Nastal převrat, konec války. Když bylinářovy rodné Rokycany osvobozoval americký generál Patton, Mikolášek si už částečně uvědomoval, že přijdou starosti. Byl považován za kolaboranta s příslušníky německého národa a tohoto cejchu se nešlo zbavit. Jeho obavy brzy se naplnily. Domnělá kolaborace mu byla často předhazována, dokonce ještě hluboko v padesátých letech během výslechů na Státní bezpečnosti. Uvědomil si, že přijímáním představitelů německých okupantů udělal fatální chybu, ale byl přesvědčen, že jinak jednat nemohl. Ve svých pamětech o nevítaných návštěvách Němců psal: Rozumí se samo sebou, že jsem takového člověka od svých dveří zahnat nemohl, stejně jako ho nemohl vyhnat lékař. Znamenalo by to zhola zbytečnou sebevraždu, a já jsem hrdinou nikdy nebyl. Kolovaly zvěsti, že jsem byl udán, protože jsem za okupace léčil i Němce, generály, ba dokonce / 100
Ukázka elektronické knihy