VZDĚLANÁ
Táta tiše stál, oči mu zářily. „Co to je?“ zeptala jsem se. „Těžkej kulomet,“ odpověděl. „Chceš ho vyzkoušet?“ Podívala jsem se do mířidla, prohledávala jsem svah hory, zaměřovala jsem na stonky pšenice v dálce. Na sekanou jsme zapomněli. Vyběhli jsme ven. Slunce zapadlo, na obzoru už byla tma. Dívala jsem se, jak si táta lehá na zmrzlou zem, tiskne oko k mířidlu a pak – přišlo mi, že uplynula snad půlhodina – mačká spoušť. Ozvala se hromová rána. Měla jsem zacpané uši, ale po prvním zadunění jsem ruce svěsila a poslouchala, jak se rána rozléhá v roklích. Táta střílel dál a dál, a když jsme se vrátili dovnitř, zvonilo mi z toho v uších. Zeptala jsem se táty, k čemu ten kulomet máme, a odpověď jsem skoro neslyšela. „Na obranu.“ Další den večer jsem měla zkoušku ve Worm Creeku. Uvelebila jsem se na přepravce, poslouchala jsem, jak někdo na jevišti zkouší monolog, vtom se u mě objevil Charles a posadil se ke mně. „Nechodíš do školy,“ prohodil. Nebyla to otázka. „Měla bys zkusit sbor. To by se ti líbilo.“ „Možná,“ odpověděla jsem a on se usmál. Do zákulisí přišlo několik jeho kamarádů a zavolali na něj. Vstal, rozloučil se a já jsem se dívala, jak jde za nimi, sledovala jsem, jak spolu všichni vtipkují, a představovala jsem si jinou realitu, ve které jsem jednou z nich. Představovala jsem si, jak mě Charles zve k sobě domů, že si něco zahrajeme nebo se podíváme na film, a pocítila jsem záchvěv nadšení. Ale když jsem si představila, že by Charles přijel na Buck’s Peak, pocítila jsem něco úplně jiného, něco jako paniku. Co kdyby našel jámu s jídlem? Co kdyby objevil nádrž s palivem? A vtom mi konečně došlo, k čemu ten kulomet je. Ta silná hlaveň se zvláštním dostřelem, co dosáhne z hory až do údolí, chránila obrannou linii našeho domu a naše zásoby, protože táta tvrdil, že až všichni
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274087
TARA WESTOVEROVÁ
budou muset chodit po svých, my budeme jezdit autem. A až budou všichni hladovět a rabovat, my budeme mít jídlo. Znovu jsem si představila, jak Charles jede k nám nahoru. Ale tentokrát jsem jeho příjezd sledovala z horského hřebene zaměřovačem kulometu. Ten rok jsme měli skromné Vánoce. Nebyli jsme chudí – mámě se dařilo a táta dál pracoval na šrotišti –, jenže jsme všechno utratili za zásoby. Před Vánocemi jsme pokračovali v přípravách, jako by každý náš krok, každé drobné doplnění zásob mohlo hrát zásadní rozdíl v tom, jestli přežijeme, nebo ne; po Vánocích jsme vyčkávali. „Doba příprav skončí, až nadejde stav nouze,“ tvrdil táta. Dny se vlekly a pak bylo 31. prosince. Táta byl u snídaně klidný, ale já jsem za tím klidem tušila nadšení a něco jako touhu. Už tolik let čekal, zakopával zbraně, schraňoval jídlo a nabádal k tomu i ostatní. Proroctví četla celá kongregace; všichni věděli, že se blíží doba ohavností. A přesto si z táty utahovali, smáli se mu. Večer se mělo ukázat, že měl pravdu. Po večeři si táta celé hodiny četl v Izajášovi. V deset Bibli zavřel a pustil televizi. Televize byla novinka. Manžel tety Angie pracoval pro jistou satelitní televizi a nabídl tátovi slevu. Nemohli jsme uvěřit, že na to táta kývl, ale teď ze zpětného pohledu to pro něj bylo typické – že během jediného dne přešel od naprostého odmítání televize a rádia k nejnovější kabelovce. Občas jsem si říkala, jestli náhodou televizi nepovolil právě ten rok, protože věděl, že 1. ledna všechno zmizí. Třeba to udělal proto, abychom aspoň trochu poznali svět, než se svět zhroutí. Jeho nejoblíbenější pořad byli Novomanželé a ten večer dávali speciál, několik dílů za sebou. Koukali jsme na televizi a čekali jsme na Konec. Do za deset minut jedenáct jsem se dívala na hodiny každých pár minut a do půlnoci každých pár vteřin. Na hodiny se často díval i táta, a to s ním nic, co se dělo mimo něj, hned tak nehnulo.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274087
VZDĚLANÁ
11:59. Zadržela jsem dech. Ještě minuta a všechno bude pryč, pomyslela jsem si. A pak bylo 12:00. Televize dál hučela, světýlka z ní se mihotala na koberci. Napadlo mě, jestli hodiny nejdou napřed. Šla jsem do kuchyně a pustila jsem vodu. Tekla. Táta se ani nehnul, oči upíral na obrazovku. Zase jsem si sedla na gauč. 12:05. Jak dlouho bude trvat, než vypadne elektřina? Je snad někde nějaký záložní zdroj a elektřina bude díky němu ještě pár minut fungovat? Černobílé přízraky Ralpha a Alice Kramdenových se dohadovaly u sekané. 12:10. Čekala jsem, že obrazovka zabliká a zčerná. Snažila jsem se všechno si to užít, ten poslední okamžik v luxusu – ostře žluté světlo, teplý vzduch proudící z topení. Zmocňovala se mě nostalgie po životě, který jsem doteď vedla a o který jsem měla každou chvíli přijít, až se svět zastaví a pohltí sám sebe. Čím déle jsem nehnutě seděla, zhluboka dýchala a snažila se nasávat poslední vůni padlého světa, tím víc mě štvalo, že svět plynule existuje dál. Nostalgii vystřídala únava. Krátce po 1:30 jsem šla spát. Cestou jsem se letmo podívala na tátu, obličej měl v té tmě celý strnulý, po hranatých brýlích mu poskakovalo světlo z televize. Seděl, jako by pózoval, jako by nebyl nervózní, ani mu nebylo trapně, jako by existovalo naprosto všední vysvětlení, proč se sám ve dvě ráno dívá, jak Ralph a Alice Kramdenovi chystají vánoční večírek. Připadal mi menší než ráno. V obličeji se mu zračilo tak dětinské zklamání, že jsem si chvíli říkala, jak mu to Bůh mohl udělat. Jemu, věrnému služebníkovi, který ochotně trpěl stejně jako Noe, když stavěl archu. Jenže Bůh potopu zastavil.
100 Ukázka elektronické knihy