„Vlastně ani ne.“ „Tak dostaneš prasátko taky.“ Zkoumavě si mě změřila pohledem. „Určitě máš málo železa, dám ti extra porci. Vy ostatní ještě přemýšlejte, co si dáte, za chvilku jsem zpátky. Je dobře, žes přijela, Claro.“ Přimáčkla mě zpátky na židli a potom překvapeně pohlédla na mě a na Archieho, jako by si až teď uvědomila, že sedíme vedle sebe. „Hmmm.“ Pronesla a zamumlala něco o vitaminu D a ginkgo bilobě a s mávnutím ruky zmizela vzadu. „Takže ti pěkně děkuju za pracovní večeři,“ pošeptala jsem Archiemu. „Vždycky potom můžeme ještě někam zajet,“ pošeptal mi zpátky. „Jo, fakt?“ Jen se usmál a šťouchl mě loktem. Pak jsme si uvědomili, že jsme na veřejnosti, odtáhli se od sebe a podívali se každý jinam – já do rohu místnosti a Archie ke stropu. Rozbušilo se mi srdce jen z toho, že se mě dotkl loktem. To nevěstí nic dobrého.
* * * „Co to Trudy říkala o nějakým závodě?“ zeptal se Leo. „Clara běhá. A plave. Clara dělá všechno,“ zašvitořila Natalie. Oskar jí dal pusu na čelo. „Ty se nezapřeš, Pinup.“ „Ale já přece myslela sport,“ zamrkala Natalie nevinně. „Jaký závody máš nejradši?“ zeptal se znovu Leo. „Vytrvalostní. Snažím se uběhnout pár maratonů ročně, podle toho, kde zrovna pracuju. Když se mi tam vejde i triatlon, tak jsem ráda.“ „Tak to musíš být superžena,“ řekl Logan a já jen pokrčila rameny. „Jo, Clara je drsná,“ ozvala se Roxie a propíchla mě očima. Měla pravdu, byla jsem drsná. Musela jsem být. „Běháš taky někdy ty závody v bahně?“ zeptal se Chad. Přikývla jsem. „Jo, zrovna jsme o tom s Archiem mluvili. Teď se jeden poběží v Syracuse a vypadá to slibně.“ „To je ono!“ vykřikl Logan a nadšeně rozhodil ruce, takže málem převrhl stůl. „Říkal jsem o tom Chadovi. Musíme tam jet!“ „Ty myslíš Tough Mudder?“ ujišťoval se Leo a potom se podíval na Oskara. „Tak co, Mendozo, dal by sis to?“ „Bláto je v pohodě,“ zahuhlal Oskar. „Jen mokrá hlína.“ „Tak fajn. A co ty, kotě?“ Leo se otočil na Roxie.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274083
„Co, já? Ne, vy kluci se válejte v blátě a my s Natalií se budem pěkně dívat.“ „Jo, já tam budu stát a jíst párky v rohlíku,“ řekla Natalie a mrkla na Oskara. „Takže tam pojedem všichni,“ shrnul to Leo a pak se obrátil k Archiemu. „Ty poběžíš taky, viď?“ Chtěla jsem něco říct, abych ho z toho dostala, ale zase mě překvapil. „Jasně,“ prohlásil se sebevědomím člověka, který se rozhodl jen před pár vteřinami. „Co by ne.“ U stolu propuklo všeobecné nadšení. Všichni si vzájemně gratulovali k tomu, jak jsou skvělí, a Roxie a Natalie tomu fandily s podivnou směskou opatrnosti a znechucení. Pohledem jsem bloudila po místnosti a přemýšlela, jak je možné, že se z pracovní večeře s Archiem vyklubala taková malá párty. U stolu zavládl chaos, všichni mluvili jeden přes druhého, smáli se a vtipkovali, takže to na mě skoro bylo až moc. Myslím v dobrém, ale někdy jsem se musela opřít a jen zhluboka dýchat, aby mě jejich společnost nepřeválcovala. Na takové akce jsem nebyla zvyklá. Znala jsem filmové scény kýčovitých verzí velkých rodinných večeří, ale nikdy jsem nic takového nezažila na vlastní kůži. Poslouchala jsem, o čem se ostatní baví, smála se spolu s nimi a užívala si to, ale někde uvnitř jsem cítila, že sem nepatřím. Takhle jsem byla odmalička nastavená. Jenže tentokrát jsem byla jednou z nich. Tak proč mi to najednou dělalo problém? Nebyla jsem osamělá, protože jsem si to nikdy nedovolila. Tak proč jsem v obklopení kamarádů a jejich kamarádů cítila uvnitř takovou prázdnotu? Je vůbec možné být osamělý přímo uprostřed lidí? Položila jsem si ruku na prsa, protože jsem pod žebry ucítila zvláštní bolest. Byla jsem s kamarády a oni mě brali mezi sebe, ale já přitom zůstávala jednou nohou venku. Druhá půlka mě se nepozorovaně vznášela mimo místnost. Ale Archie si mě všiml. Naše oči se setkaly a z těch jeho sálalo teplo, které pronikalo do všech prázdných koutů mojí duše. A když se mě Leo začal vyptávat na závody, které jsem už měla za sebou, a Logan začal vyprávět, jak spadl v lanovém centru a jak to bylo super, nemohla jsem odolat a zapadla mezi ně naplno. Zapomněla jsem na pracovní večeři a užila si večer takový, jaký
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274083
byl – setkání s přáteli. A s vepřovým. A se šťoucháním loktem, které nebylo až tak náhodné.
* * * O pár hodin později jsme seděli v autě a mířili zpátky k hotelu. Byla to úžasná noc plná smíchu, vyprávění a sprostých slov. Trudy mě přinutila slíbit, že se brzy zastavím na večeři. Moc ráda jsem se seznámila s Oskarem, a i když Archie vypadal, že s ním nemá absolutně nic společného, vycházeli spolu dobře. Chad a Logan to zřejmě pochopili – jakmile vyšlo najevo, že pracuju v hotelu, vyměnili si rychlý pohled a nenápadně na mě kývli. Bylo mi jasné, že budu mít později co vysvětlovat, ale pro tuhle chvíli bylo nebezpečí zažehnáno. I tak to však bylo riziko, které jsem nechtěla podstupovat. Z mého pohledu to mohlo skončit jen jedním způsobem: špatně. Prohlédla jsem si Archieho profil při řízení. Ty elegantně dlouhé prsty na volantu. Výrazný nos, ostře řezaná brada, plné rty, které se teď potutelně usmívaly. Dnešní večer si moc užil. Setkával se takhle s přáteli často? Měla jsem dojem, že nejspíš ne. „Chodíš někam večer často?“ zeptala jsem se. „Jak to myslíš?“ „Někam,“ zopakovala jsem, vytáhla nohy na sedadlo a zadívala se na něj. „Jako posedět s kamarádama. Nebo s… kýmkoli.“ „Ne, moc ne,“ odpověděl a auto hladce odbočilo na cestu k hotelu. „Ani jedno z toho?“ „Většinou jsem zakopanej v hotelu, jestli máš na mysli tohle. Na společenskej život mi moc nezbývá čas.“ „Aha, chápu.“ „A jestli ses taky ptala na to, jestli s někým chodím, což myslím, že jo, tak je odpověď stejná.“ „To jsem nemyslela.“ „Tak dobře.“ „Protože spolu pracujeme.“ „Technicky vzato pracuješ ty pro mě,“ odpověděl a zase se potutelně usmál. „Technicky vzato pracuju pro tvýho tátu. Ale to je vlastně jedno, protože to, co se dnes večer stalo, ta líbačka u popelnic, se už nikdy nesmí opakovat.“
100 Ukázka elektronické knihy