Issuu

odpovědnost. Profesorský sbor podle mě stejně neví, jak ohromně mi prospěl. Teď jsem trochu dojatý, ale tomu pevnou rukou učiním přítrž. Přítrž učiněna. Bylo hezké vidět ty restauratéry. Snad je to i generační záležitost; jak vytancovali z času a z práce. V cizině může být člověk kuchařem i ve vyšším věku. Autorita. V 5 hodin přišel János. Megyik. Říkám Žožó a ostatním, že to je jeden z největších žijících umělců na světě. Nevědí, jestli tomu věřit, nebo nevěřit, ale spíš mi věří. Přinesl krásné toskánské víno. Prapůvodně jsem si chtěl jenom loknout, ale zvrtlo se to v popíjení. Mezitím došlo k donesení poháru s červenou řepou, sýrem a olivami. Jez, pij, povídej si — a je dobře. Mám ukrutnou radost, když se naše názory na něco shodují. Jako dostat razítko. Takovéhle dvě hodiny s ním by se měly popisovat velice zpomaleně, zdlouhavě a trochu nudně, tak by vyniklo, co je v nich vzrušení a na nich vzrušujícího. Po jeho odchodu (bodré objímání) lehké opojení, malinká špička. Nejraději bych okamžitě zalehl a spal. Taky to málem tak bylo. Vždy znovu a znovu si vzpomenu na Micanovy filmy. Ten jejich osobní–neosobní smutek. Micánkovo temno. Po micánkovsku temný bude i divák. Svatý Tomáš Akvinský sice neodvozuje Micánkovo temno bezprostředně od Boha, ovšem i tak předpokládá mezi oběma evidentní vztah. Můj malý syn Mikulášek, syn světla. Jo, Mikuláš Marnivý — to byl, panečku, úplně jinačí lesk. Na základě jeho filmů se nedá rozhodnout, zda přesto stojí za to žít, nebo už toho všeho máme plné zuby, normálně nás přechcali. Píšu své dámě tam uvnitř, moje malak místo moje malá. Co s tím udělám? Využiji to k vyjádření bezmezného obdivu: Malak turecky znamená ej, lásko, lásko, nejraději bych ho šupito presto prohnal tvými faldy na břehu Bosporu nebo na úpatí, eventuálně na hřebenu, jiného geografického celku, navzdory tomu,

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273905

že právě házíš šavli jako hrom, neboť pro mě (pro mne) i ta voní po dechu růží, rozdíl je jen v tom, že růže nelituji, zatímco tvoje bříško ano. Věc je prostě složitě průzračná, einfach kompliziert, abych citoval jistého neznámého rakouského autora. Nerad bych to dál komplikoval nebo zprůzračňoval, ale břicho (bříško) mám já, patří mně, je moje, ne její. Hle, kolik já se tu motá! Nakonec ještě budeme postmoderní. neděle 30. srpna 2015

Dostavil jsem se na jedenáctou. Jsem podrážděný a moje podrážděnost je nakažlivá. Různé části rodiny žijí v nestejném rytmu — ale nechám toho, nebaví mě to. Ale štve mě to, a navíc vůbec není jisté, že jsem v právu. Potřeboval bych nějak posilovat, zaměstnat svalstvo. S ohledem na port si netroufám dělat kliky. Chůze, rotoped. Tyhle dvě věci mi moc nejdou. Šílené zmatky s léky, co před jídlem, při něm, po něm. Pletu si to. Oslabuje mě zápas se slábnutím. Vpřed, synové moji, vpřed, kurucové. A kde zůstal vykřičník? Kroužím a nic víc. Žádný prostor, žádný čas. Kde, do prčic, jsem a kdy? Sedí, němý a nehybný. Brodkey má smrt na jazyku. Následkem je subtilnější pozorování: „Že umírám, to vím, ale že tak vážně nemocen, to ne.“ Co se umírání týče, já neumírám (ale tu a tam nahlédnu, kdepak, nenahlédnu, do výkladového slovníku), podle odborné literatury jsem těžce nemocný, ale moje znalosti v tomto směru jsou zlomkovité. O těžce nemám žádné, ale na té nemoci něco bude, protože mě posílají od čerta k ďáblu. No a taky… Prostě taky už s ní mám nějaké vlastní zkušenosti. Ale chvílemi na ni zapomínám, stává se mi, že se pár minut považuji za zdravého. Zřejmě z nepozornosti. Špatně je mi jen málokdy, ale mýlil by se, kdo by to nazval zdravostí. Situace je zlá, tolik se ví, a já se v této zlé situaci cítím jednou ucházejícně, ba dokonce až dobře, jindy

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273905

věcně naříkám. Říkat tomu naříkat je přehnané, ale lepší by bylo naříkání než ty moje nanicovaté a vzácně se vyskytující pocity mdla, závratě a chřadnutí. Občas, nestává se to často, najednou jakoby zkamením. Ne jsem rád, když to lidé vidí. Mohou mít důvodný dojem, že na ně seru. To se sice pletou, ale je snad něco jiného, co by si mohli myslet? V takových chvílích není nic, ani já ne — tak co po mně chtějí… To dokážu vyslovit i hněvivěji, ale přesto to není pravý hněv, ani předstíraný, je to, už to mám!, hněv oprávněný. Hněvivěji se mi to chce říci proto, aby situace byla pravdivější. Ale neříkám nic. Je možné, že emoce namířené proti mně jsou rovněž služkou Pravdy? Docela vychytřený, jak říkal Micu, když byl mnohem menší. Brodkeyho spánek neosvěží, což je pro něho stejně děsivé jako, řekněme, spadnout z kraje světa. Nebo tak něco. Já spím vysloveně s rozkoší. Podléhám svodům spánku. Náhodou nebo z nepozornosti zabořím obličej do dlaní. Klasická póza, ale to poznamenávám jen na okraj. Mírně zatlačím na oči a začne tepat tma. Připadám si jako v jiném světě. Moc rád bych v něm zůstal. Jako by se tím něco vyřešilo. A co je tu vůbec k řešení? Na hřbetu levé ruky mám nápadně vypouklou žílu v délce asi čtyř centimetrů. Proč? Jsem ospalý — v 1 hodinu po poledni. Zívám na celé kolo, ústa jako vrata, divže mi čelist nevyletí z pantů. — A teď už jsou 3. Vzal jsem si prášky, najedl jsem se, chvíli koukal na televizi. O průjmu referovat nebudu. Nebo se mi jen zkazil smysl pro čas a sám čas je v pořádku? Zkažený čas si člověk představí dost snadno. Hemží se v něm, jako v mase, bílí červi. A smrdí, že je z toho člověku na zvracení. Zvrácené časy — a já že prý nejsem Maďar? Jak to vytrubují ty davy ošňůrovaných hovádek. Hovádek rovněž Bohem stvořených.

Ukázka elektronické knihy