Zahnu do via Tracchia, kde — tomu by nevěřil ani Kristuspán, kdyby mu to vyprávěl Otec všemohoucí — se válí tak hustá mlha, že kam se hrabe pádská nížina. Každý ráno je ve via Tracchia, ale jenom tam, kdovíproč mlha. Já se Samantou jí směle projedeme. Ona si stáhne dlouhý černý vlasy do gumičky, kterou před chvíli držela v zubech, a řekne mi: „Tartagliová mě dneska bude mučit, měla jsem bejt zkoušená už včera, ale vůbec jsem do školy nešla.“ „Tos dobře udělala, krucinál,“ pravím se zápalem a přísností vychovatele, kterej nepřipouští žádný výmluvy. Zaparkuju ve třetí řadě před její školou, zatímco se do tý chátrající a mizerně osvětlený budovy hrnou zbytečný hordy mládeže s akné připomínajícím hvězdnou oblohu. Samanta se ke mně otočí. „Tony, nezfalšoval bys mi tátův podpis na omluvenku? Posledně jsem si ji podepsala sama, ale Tartagliová na to přišla, že ten podpis není pravej.“ Jsem skoro dojatej. „Bylo by mi ctí,“ řeknu upřímně. Podá mi omluvnej list, ukáže mi pravej podpis svýho táty, kterej má jako mustr, a já pilně kroužím perem a soustředím se jako hodinář. Výsledek není vůbec špatnej. Řekl bych věrohodnej. Taky si ho zkontroluje. Vypadá spokojeně. „Díky, Tony, tak já jdu, musím si na záchodě zopakovat ten těsnopis.“ Kdovíproč tahle věta zapůsobí na můj krevní oběh jako centrifuga. Do pohlavního orgánu se mi naráz nahrne dvacet litrů krve. Jsem tak vzrušenej, že si to vůbec nedovedete představit. Teď už cejtím v nohou teplo. Simsalabim! Problémy s oběhem zmizely, zničehonic, jako odlétající volavka. Tohle všechno bohužel nebude mít dlouhýho trvání. Veškerý nepředvídatelný situace se naštosujou do prostoru jednoho krátkýho odříhnutí. No doprdele! Nakloní se, aby mi dala pusinku na tvář, ale naše rty se přitom zlehka dotknou. Neuhnul bych, ani kdyby přišlo zemětřesení. Ve spiklenecký blízkosti zaváháme. Pak se k sobě přisajeme. Krásnej
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273902
francouzák ve čtvrt na devět ráno. S jejím mladým jazykem, kterej mi lačně šmejdí v puse. Není to prvně, co se takhle líbáme, kdepak. Kratičce zasténá. Ale to zasténání pro ni nic neznamená. Jen staví na odiv další malý předstírání, který formuje charakter. Já pro ni nic neznamenám. V jejích očích jsem podivnej exotickej úkaz, kterej ona zná, a její kamarádky ne. To jí při rozhovorech šuškanejch o přestávkách na hlučnejch záchodcích, kde neohrabaně šlukujou cigarety, umožňuje, aby se poprášila špetkou tajemství ve chvíli, kdy důvěrnosti začnou nabírat grády a vyhrává holka, která nashromáždila největší počet výstředností před začátkem třetí vyučovací hodiny. Samantina výstřednost jsem já. Výstředností je pro puberťačku vždycky nějakej utrápenej dospělej, kterej kolem ní krouží v pochybným autě. Jsem její cirkus Barnum a přiživuju její gymnaziální pověst a popularitu, nic víc. Nic míň. Ale člověk se musí umět spokojit s málem, když už zuby nejsou tak bílý a když se jeho bující tuková tkáň, aniž o to stojí, stává dobrým modelem pro úchylný malíře jako Bacon nebo Picasso. A přece bych byl v týhle chvíli ochotnej obětovat život za orgasmus, kterej by mi obstarala Samanta. Možná to ani neudělá schválně, ale rukou se zlehka dotkne mýho ptáka. Je to malá ruka, která, jak vím, voní po kondenzovaným mlíce. Pak jakoby nic vystoupí z auta a královsky zakroutí zadkem. Neudělal jsem se. Protože, jak říkala moje máma, člověk nemůže chtít od života všechno. To říkala zrovna ona, která od života nedostala vůbec nic. Zavřu oči a snažím se do sebe jednou provždy nasát vůni Samantiny ruky, ale kondenzovaný mlíko se už rozplynulo, ucpávám nos, namáhám se, ale vybavím si jen vůni Nesquiku, a to není ono. První kamarád z dětství, co vás vypeče na prahu staroby, je vždycky čich. Pak přijde šedej zákal. Potom jsem jel někam jinam a zapomněl jsem, že jsem vyšel z baráku s úmyslem jet se podívat na moře, ale neudělal jsem to, protože mám pořád v hlavě ten prázdnej noční stolek.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273902
A moře není příhodný rozptýlení. Vtáhne nás do myšlenek, před kterejma já musím naopak se systematickou zběsilostí prchat. Potřebuju se jen odreagovat. Najít rozptýlení. Největší vynález lidskejch tvorů, aby mohli jít dál. Abychom mohli předstírat, že jsme to, co nejsme. Vhodný pro tenhle svět.
99 Ukázka elektronické knihy