15
Komár konečně našel v síti na okně větší díru, podařilo se mu proklouznout do kanceláře ve třetím poschodí, chvíli si odpočinul na perském koberečku s podobiznou Štěpána Velikého a hladový vzlétl k velkému orlímu nosu primátora hlavního města. „Pět ran do prdele! Komáři odporný! Nedokážu pochopit, jak se sem můžou dostat!“ rozčílil se Denis Cartof a plácl se přes nos. „Tyhle sítě jsou lautr na hovno, pane primátore. Má kancelář je taky samej komár,“ odtušil Adrian Coteţov a rozhlédl se bázlivě kolem, jako by se tam do bzučících rojů shlukovaly stovky neodbytného hmyzu. „A proč musí být lautr na hovno? Tady je magistrát, anebo sklad zeleniny? Já jsem primátor, anebo drožkář? Proč jsme nenakoupili nějaký normální sítě? Proč vyhazujeme peníze daňovejch poplatníků do větru? Kdo, kurvafix, tyhle děravý sítě vobjednal? Co je to za chytráka?“ „Já to zjistím, pane primátore. A řeknu vám to. A co se týče daňových poplatníků… Co si počneme s těmi pitomci, co teď povykujou před magistrátem?“ „Co si počneme? Budeme je samozřejmě ignorovat! Trochu si zakřičí a zas půjdou. Nemám čas bavit se s kdejakým magorem. Předpokládám, že ani ty nemáš chuť, ne?“ „Jasně že nemám chuť, pane primátore! Ale už je jich víc a jsou výbojnější. Slyšíte, jak řvou? Jako bysme za to mohli my, že jim ta jáma zničila paneláky…,“ pravil Adrian Coteţov a sklesle se podrbal na zátylku. Denis Cartof vstal z křesla a vyhlédl z okna.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273883
„Máš pravdu, je jich teď víc… Blbouni nevděčný! Pomohli jsme jim, ubytovali je ve školách, donesli jim vodu a jídlo… A ty pitomci mi teď nadávají? Je to sběř!“ zasupěl primátor. A Adrian Coteţov přistoupil k oknu a oba dva teď znechuceně pohlíželi na dav, který se rozohnil a vykřikoval kletby. I s dětmi to bylo zhruba pět set lidí: povykovali, rozhazovali rukama a hádali se se čtyřčlennou ostrahou magistrátu. Čas od času dav, vedený od pasu nahoru vysvlečeným vyzáblým individuem s hlásnou troubou, skandoval: „Pryč s Cartofem! Pryč s darebákem!“ a „S konšely do cely!“ Denis Cartof několik minut vyjeveně zíral na demonstranty, nervózně přitom bubnoval prsty o zárubeň, čímž vylekal otupělé sošky několika udatných Rumunů. Pak se mu v hlavě rozsvítilo a prudce se otočil k Adrianu Coteţovovi: „Člověče, vypadá to tak, že ten bláznivej Polobok měl do jistý míry pravdu! Ta jáma fakticky každym dnem roste! Pár paneláků už vzalo za své. Pravda, do apokalypsy, co předpověděl, je ještě daleko, ale ani ne před měsícem bysme si nedokázali představit, že tyhle idioti zůstanou bez střechy nad hlavou a přitáhnou nám sem nadávat! Třeba náš Polobok ví něco, co my nevíme? Třeba mu nešplouchá na maják, kurva!“ „Bohužel šplouchá, pane primátore. Ten už neví nic. Prostě se k stáru zcvoknul. Dozvěděl jsem se, že potom, co mu jáma schramstla ten jeho palác, se začal chovat jako lidumil, pane primátore. Navštívil sirotčinec a nechal tam pět tisíc eur! Vopravdu! Copak normální člověk dělá lidumila, když přijde vo barák i vo zaměstnání? Kape mu na karbid, to vám povídám!“ pronesl důrazně Adrian Coteţov. „Mno… Asi to bude tak, jak říkáš… Ale mám dojem, že od jistý doby tady není něco v pořádku. Jak moh sakra dát kvinde ouřadu, kterej měl po celej život za dojnou krávu? Jak moh tak lehce opustit magistrát? V celý tý záležitosti je něco záhadnýho, Adriane!“ „No a co my jako s tim, pane primátore? Máme se snad jít tomu šuspajtlovi poklonit? Prohlásit ho za moldavskýho Nostra dama?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273883
Adrian Coteţov vrhl na šéfa udivený pohled. „Ne… prozatím z něj Nostradama dělat nebudeme… Radši se na něj vybodni! Nevim, co mě to popadlo.“ Vtom se ozvalo prudké zabušení na dveře. „Dále!“ řekl primátor a upřel tázavý pohled na svého podřízeného. Do kanceláře vpadl stařičký sekuriťák, vyděšený a s monoklem pod okem. „Máme velký problémy, pane primátore. Lidi vtrhli na magistrát a chtějí jít za vámi. Říkali jsme jim, ať jdou pryč, vysvětlovali jim, že nemají právo na magistrát vtrhnout, ale ještě víc se rozběsnili, začali nadávat a pustili se do nás… Koukejte, schytal jsem jednu pěstí na oko… Jak se mám takhle ukázat před manželkou a před dětma? Vykřikujou, že půjdou do vaší kanceláře, jestli nesejdete hned dolu a nevyslechnete je. Co máme dělat, pane primátore?“ „Co máte dělat? Já se z vás zvencnu! Plnit svý povinnosti, vy pitomci! Běžte a ještě jednou jim řekněte, ať se klidí!“ rozkřikl se Denis Cartof, po zádech mu přejel mráz a on rázem pochopil, že úřad, který vede, zaměstnává spoustu mamlasů. Už se pomalu neměl na koho spolehnout. Stařičký sekuriťák dočista schlípl. Chvíli otálel, lomil rukama a pak zamumlal: „Oni mě neposlechnou, pane primátore. Jsou strašně rozparáděný, vztekají se…“ Denis Cartof v obličeji rázem zesinal. „Za co vás vlastně platim, blbouni? Co jste to za ostrahu? Najděte řešení, jestli chcete výplatu! Zavolejte policii, vy chomouti, když si nedokážete poradit sami!“ „Pane primátore, bude lepší, když si s nima promluvíte, aby se ještě víc nenamíchli… Nerozejdou se a ani policie je nechce rozehnat… Kdybysme byli v parlamentu a vy jste byl poslanec, to by byla jiná. Prosím, promluvte s nima…, aby nevyvedli nějakou špatnost,“ řekl rozechvělým hlasem starý sekuriťák. Denis Cartof a Adrian Coteţov si vyměnili ohromené pohledy. Primátor byl sice vzteky celý bez sebe, ale uvědomil si,
99 Ukázka elektronické knihy