na scestí, k předstíranému snažení, které je opravdovému umění velmi vzdálené. Řemeslníkovi, pokud dělá svou práci pečlivě, se na rozdíl od umělce zadaří vždy. Řemeslník je svým způsobem mystik, který neusiluje o sebevyjádření, netouží vytvořit něco pozoruhodného a originálního. Sám sebe naopak činí neviditelným. Stačí, když je předmět k užitku a jeho forma slouží účelu.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273871
KŮŇ Ve 35. kapitole se vypráví, proč se kůň stal pro Eevu-Liisu nedostižným symbolem.
Nikdy jsem se neseznámila s jinými dědečkovými stránkami než s jeho způsobem práce. S odstupem mě to mrzelo. Možná byl tolik uzavřený pro svou citlivost a k tomu, aby se otevřel, by byl potřeboval přímé otázky, které jsem nikdy nepoložila. Ani evakuovat by se nenechal, kdyby ho neodtáhli násilím a kdyby hned za prvních dní války nedopadly na náš dvůr letecké pumy. Domy do ulice se ihned zhroutily a vzplanuly, u trosek zůstaly trčet na stráži jen černé komíny, ale dědeček seděl dál v dílně s dlátem v ruce, jako by nic neviděl ani neslyšel. Se správcem jsme ho vytáhli za rukáv a přiměli dát se na útěk. V průmyslové škole narychlo zřídili stanoviště první pomoci a já tam pracovala na zvláštní povolení, než i mě na přelomu roku evakuovali. V listopadu, kdy už se dala očekávat válka, jsem si udělala kurz první pomoci. Kdykoli si ty události vybavím, připadají mi neskutečné a bez dotazů Anny-Liisy bych si na ně ani nevzpomněla. Jazyk na popis války nestačí a žádný příběh o ní nevypoví pravdu. Oddělila jsem se od svého těla a pracovala mechanicky, ruce a nohy konaly, co měly, ale srdce nic necítilo. Raněným jsme se pokoušeli přišívat utrhané končetiny, ale mnozí z nich už mezitím plavali rozcupovaní na kousíčky v řece smrti. A většina se v ní utopila. Zpívali jsme trudné vojenské písně, SA marschiert, mit ruhig festem Schritt, tím hlasitěji, čím víc ranění naříkali. Pach dezinfekce, vzdušná 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273871
bělost gázy — v nich spočívala konejšivá naděje na budoucnost. Všechno jsem pozorovala zdálky, zachvácena takovým smutkem, že už to ani nebyl smutek, ale prázdnota. Jednoho bledého rána mezi Vánocemi a Novým rokem nám opět přivezli další várku raněných. Šla jsem kočímu pomáhat s nosítky. Jakmile jsme práci dokončili a já odnesla prázdná nosítka zpátky na vůz, zaslechla jsem zahřmět dělo a uviděla, jak se do sněhu svalil kůň. Klesl tak krásně, jako by obdržel osvobozující zprávu, sehnul se, trhl sebou, zaržál, až to trhalo uši, zprudka škubl bělostnou hlavou dozadu a zemřel. Sníh kolem něj se zbarvil doruda. Vystřelilo sovětské přízračné dělo. Tehdy jsem vybuchla, vřeštěla jsem a řvala, pobíhala po dvoře a vřískala, jako bych chtěla v křiku vyzvracet své srdce, které přes všechnu tu hrůzu a smutek dál odpudivě tlouklo. Kočí mě popadl za ruku, chytil za klopy a dal mi facku. Byla to uzdravující rána, bolest mi udělala dobře. Přišla v pravou chvíli a nejspíš mě zachránila od psychózy, která pro mě v tom věku, osmnácti letech, už představovala známou únikovou cestu. Po odsunu jsem nejprve bydlela několik měsíců v Lempäälä nedaleko Tampere a pak jsem se přestěhovala za dědečkem do Mechelinovy ulice v Helsinkách, kde vedle Hesperijské nemocnice ubytovali evakuované z Vyborgu. Mezi cizími lidmi a bez své dílny upadl dědeček do hluboké deprese a umřel. Pohřbila jsem ho ve Vyborgu vedle babičky, jakmile jsme v srpnu 1941 znovu dobyli Karelskou šíji a já se vydala dávat do kupy zpustošené město. Na helsinském nádraží jsem naskočila s urnou v tašce do vlaku, ačkoli mám z vlaků takovou hrůzu, že občas, když mě zachvátila nesnesitelná panika, jsem musela vystoupit ještě před příjezdem do cílové stanice. Zatemněný bafající vlak vyjel z úplně tmavého nádraží do noci směrem k přízračnému městu. Vyborg byl v příšerném stavu, jako bychom přijeli omývat mrtvolu. Po ulicích a ve sklepech zřícených domů pobíhali potkani, okna sklepů civěla ze základů prázdně a černě jako oční otvory v lebce. Štěnice lezoucí po stěnách pohupovaly línými tykadly. Obklíčené sovětské vojáky zachránilo loďstvo; při ústupu město zdevastovali. Uprostřed všeho smutku mě těšila myšlenka, že jsem zpustošený Vyborg, který mi teď byl milejší než kdy dřív, získala zpátky. 99 Ukázka elektronické knihy