žláz – stále intenzivnější vůně mi mátla smysly, až jsem téměř ztrácel vědomí. Pak už si pamatuji jen přistávání: struktura ulic se přibližovala jako ve zlém snu – ale ta denní můra patřila někomu jinému: měl jsem tušení, že svými prožitky diktuji život neznámému. Průvodce lehce sestoupil na dlažbu. V jinak predátorských očích obyvatel se zdálo, že naše přítomnost není nikterak zajímavá, natož hodna pozornosti bezpečnostních složek. Posel ukázal prorockou rukou na dům, který se ničím nelišil od sousedních: „Tam budeme pobývala. Pojď se mnou, zlotíčko.“ Pokrčil jsem rameny i vědomím, jelikož jsem pochopil, že nám nic jiného nezbývá. Jsme tu hosty a je naší povinností hostiteli důvěřovat, ale především ho bavit.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273870