„Kam poplujeme?“ zeptala jsem se jí a přitom se pokusila sundat propocené a promočené šaty, které se na mě lepily jako nechtěný nápadník v baru. „Na sever do Evropy,“ odpověděla a usmála se, když spatřila Lonk, jak se trápí s jednoduchými šatičkami. „Potřebujeme vás schovat, aspoň do doby, než si vzpomeneš,“ vysvětlila a já jen pokývala hlavou plnou pochybností o tom, že si ještě někdy na cokoliv vzpomenu. „Musím najít svého bratra,“ řekla jsem, když už se Afri chystala k odchodu z místnosti. „Jestli si nevzpomeneš, bude ti to k ničemu,“ řekla ignorujíc fakt, že mám bratra. „Drží ho církev a bůh ví kde. Nehledě na to, že se jim podařilo ho ovládnout,“ dodala. Musela vědět víc než já, ale na zjišťování jsem neměla sílu. Posadila jsem se na dřevěnou podlahu. Loď se příjemně houpala do rytmu přílivu a odlivu. Uspávající pohyby mi začínaly působit na mozek. Zavřela jsem oči a nechala se vlnami unášet. Nechala jsem se unést do sladké říše snů. *** Světlo jasně svítilo na mou tvář a vítr mi bušil do holé kůže. Zhluboka jsem dýchala a nasávala chladný přímořský vzduch. Pod nohami jsem cítila kluzké kamení, doprovázené šeptavou řekou hladící mé nohy. Otevřela jsem oči a vzhlédla vysoko k obloze. Světlo bylo, ale slunce nikde. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273732
„Je tu klid,“ hlas za mnou se potichu ozval, skoro jak by se snažil neupoutat pozornost. „Myslela jsem, že spíš,“ odpověděla jsem nevědomky. „Už dávno ne, líbí se mi tě pozorovat,“ mužský hlas odpověděl naprosto klidně. Nezdál se nervózní, ale to bylo jeho kouzlo. V každé situaci působil naprosto klidně, až to bylo děsivé. „Bojím se, že už to nikdy nebude jako dřív,“ hlesla jsem. „Na celém celičkém světě jsme my dva nejdůležitější, to si pamatuj!“ poručil. „Já vím, ale…“ šeptla jsem rozpačitě. Pořád jsem hleděla do dáli, obdivovala vysoké hory ponořené do zelených lesů a šedých mlh. Otočila jsem se na svého společníka. „Eo?!“ ozval se skřípavý hlas modrovlasého muže držícího planoucí meč. Byl to on, ten který mě chtěl zabít v domě. „Eo!“ ozval se znovu. Celou dobu byl za mnou. Po nahém těle mi přeběhl mráz. „Nexi,“ usmála jsem se na něj. Všechno kolem něj se najednou zdálo tak temné, jakoby světlo zapomnělo přijít. „Neutečeš!“ křikl mým směrem a společně se slovem vyplivl i dávku slin. „Nemáš kam utéct, sestřičko!“ zakřičel znovu. Zavrtěla jsem hlavou, ruce složila na hrudníku a zavřela oči. „Připravím je,“ řekla jsem jasně. „Až přijdeš, budou se moct bránit a s mou pomocí tě porazí,“ dokončila jsem. Začal se smát. Modrovlasý muž napřáhnul svoji čepel a sekl mým směrem. Na hlavě jsem ucítila bodnutí a pak se svět přelil 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273732
do podivných tvarů a vybledlých barev. Hlava se mi motala a nohy podlamovaly, tedy až do chvíle, kdy se všechno změnilo. *** „Nemůžu jim dát tvoji krev,“ začal jemný dívčí hlásek. „Proč ne?“ ležela jsem na zádech na měkkém lůžku pod nějakým bílým stanem. „Ty to asi nechápeš,“ vyhrkla jsem naléhavě. „Mám jen necelé století, abych připravila lidstvo na válku, a jediný kdo mi může pomoct, jsi ty,“ dokončila jsem na jeden výdech. „To přeháníš kuře!“ usmála se a ukázala několik černých zubů. Tipovala jsem, že zubní péče nestála za nic. „A kdo by měl tu krev dostat?“ podivila se. Moje tělo se dalo do pohybu a rychle se posadilo na očividně lékařském lůžku. Všude okolo byly další prázdné postele, válka ještě nezačala. „Půjdu s nimi do boje a vyberu ty nejlepší,“ převzala jsem iniciativu. „Ale vždyť se ani jeden z nich nemá šanci dožít té tvojí války. Víš, lidi mají trochu menší životnost,“ zděšeně jsem se podívala na dívku, která mohla být sotva dospělá. Její hrudník se ještě vyvíjel a její boky taky, mohlo jí být maximálně patnáct. Co sakra dělala na válečném území? „Co navrhuješ?“ zeptala jsem se. „Neválčit,“ zesmutněla. Její brunátné tváře se sklopily dolů a její hnědé oči se schovaly pod zlaté vlasy. 100 Ukázka elektronické knihy