Autogramiáda v Klubu Mercury. Pan president SOHO, Jansi a já, kdo za Dagru, už prostě nevím. Možná pan Jiří Skála. Fotoaparáty, blesky, slova, hodně slov. Možná až příliš mnoho. A lidí v klubu jako šafránu. Všichni se vešli k pěti stolům. Z hromádky vedle mne to ubývalo velmi pomalu. Jeden pán přišel pro podpis a zeptal se: „Když si ji nechám podepsat, je zadarmo, že jo?“ „Jasně, ale jen jedna.“ Čtyřicet devět korun snad ještě mám, pomyslel jsem si. Kdo asi šíří tyhle bláboly? Nebo to pán jenom průbnul a já jsem prostě měkký? „To je škoda, chtěl jsem jednu pro kamaráda.“ „A proč nepřišel?“ „On básničky nečte, šlo mu jen o ten podpis, víte? Sbírá autogramy.“ Měl to být Jansiho a můj velký den a nebyl, najednou se cosi zlomilo. Kolik lidí se o knížce dozví a koupí si ji? Kolik jich přijde stejně, jako ten pán? Cítil jsem divnou pachuť v ústech a něco ve mně na dlouho zkamenělo. A kus toho kamene ve mně zůstal navždy. „No jo, když tady je prostě autorský večer a autogramiáda knížek, které si lidi koupí. Žádná akce, jako že dvě másla a třetí zadarmo. Nejsme v Delvitě, pane,“ řekl jsem už nakrknutě a hodně studeně. Pánův úsměv ztvrdl a tvář mu zkysla. Pan president SOHO přečetl dvě básně. Moc hezky. Tak jasně, herec musí poezii umět. Já jsem se také dostal k divadlu skrze recitaci a všelijaké soutěže. Když fotoaparáty doblýskaly a sláva skončila, šlo se, nevím proč, do jakéhosi gay klubu. Já jsem znal jen Voka a nedělal jsem si iluze. Dostal jsem drink a někdo mě komusi představil. Úsměv, těší mě, jistě, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273731