„Přesně tak, kapitáne Rosenbergu. Ve Velkém divadle, každý večer ve druhé části programu. Naprosté fiasko. Bylo to něco tak ubohého, že si to ani představit nedovedete. Zesměšnil se úplně přede všemi. A pro něj to byl začátek konce: zničil si pověst, slečna se s ním rozešla, všechno se mu sesypalo.“ „A to ho všichni ostatní policajti začali nenávidět kvůli tomu monodramatu?“ „Ne,“ odpověděl Lewis Erban. „Tedy aspoň ne přímo. Pár měsíců před festivalem nám Harvey oznámil, že jeho otec má rakovinu a že podstupuje léčbu v nemocnici v Albany. A že on si bere neplacené volno, aby s ním mohl během léčby být. My na stanici jsme z toho byli celí naměkko. Chudáček Kirk, umírá mu táta. Vymýšleli jsme, jak mu tu ušlou gáži vynahradit, pořádali jsme různé benefice, dokonce jsme se domlouvali, že bychom mu přenechali každý část svojí dovolené, aby mohl i během těch svých absencí brát výplatu. Byl to náš náčelník a my jsme si ho vážili.“ „A co se stalo?“ „Provalilo se, že jeho táta je ve skutečnosti úplně v pořádku. Harvey si to všechno vymyslel, aby mohl jet do Albany a chystat tu svoji hru. A od té chvíle s ním nikdo nechtěl ani mluvit, ani ho poslouchat. Hájil se tím, že se do těch svých lží trochu zamotal a že ho nikdy nenapadlo, že se mu budeme takhle snažit pomoct. Což nás naštvalo ještě víc, protože se ukázalo, že vůbec neuvažuje jako my. A od té chvíle jsme ho přestali považovat za velitele.“ „To se stalo kdy?“ „Přišli jsme na to v červenci 1994.“ „Ale jak mohla zdejší policie od července do října fungovat bez velitele?“ „V podstatě nám velel Ron Gulliver. Kluci ho uznávali jako autoritu, všechno klapalo. Oficiální to nebylo, ale to nikomu nevadilo, protože krátce nato došlo k té vraždě starosty Gordona, nahradil ho starosta Brown, a ten měl v nejbližších měsících mnohem důležitější věci k řešení.“ „Ale při vyšetřování té čtyřnásobné vraždy jsme s Kirkem Harveym pravidelně spolupracovali,“ namítl Derek. 104
VZOR_DICKER_592.indd 104
30.1.2020 9:12:05
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273727
„A s někým jiným z našich policajtů jste se potkávali?“ zeptal se Erban. „S nikým,“ připustil Derek. „A to vám nebylo divné, že s vámi krom Harveyho nikdo nemluví?“ „Tenkrát mě to vůbec nenapadlo.“ „Pozor,“ upřesňoval Erban, „to neznamená, že bychom zanedbávali práci. Byla to koneckonců čtyřnásobná vražda. Nebrali jsme na lehkou váhu ani dotazy občanů, ani požadavky státní policie. Jenže Harvey si kromě toho sám vedl vlastní vyšetřování. Byl tím případem úplně posedlý.“ „Takže existoval nějaký spis?“ „Samozřejmě. Dal ho dohromady Harvey. Měl by být v archivu.“ „Tam nic není,“ řekla Anna. „Jenom prázdná krabice.“ „Tak třeba je v té jeho kanceláři v suterénu,“ mínil Erban. „V jaké kanceláři v suterénu?“ zeptala se Anna. „Když se v červenci 1994 provalilo, že si vymyslel otcovu rakovinu, všichni jsme vrazili k němu do kanceláře, aby nám to hezky vysvětlil. Jenže on tam nebyl. A tak jsme se mu tam trochu pohrabali, a ukázalo se, že se tu věnoval spíš práci na té svojí divadelní hře než policejním povinnostem: všude se tu válely rukopisné poznámky a kusy textu. Rozhodli jsme se mu tam trochu poklidit: pečlivě jsme vytřídili všechno, co nesouviselo s jeho prací policejního náčelníka — ujišťuju vás, že toho moc nezbylo. Takže jsme mu odpojili počítač, popadli jsme jeho židli a stůl a přestěhovali jsme ho do jedné suterénní místnosti. Bylo to takové nevětrané skladiště bez oken, byl tam strašný binec. A když od toho dne Harvey dorazil na stanici, šel vždycky rovnou do té svojí nové kanceláře. Mysleli jsme si, že to tam nevydrží ani týden, ale on tam zůstal celé tři měsíce až do toho října, kdy najednou zmizel.“ Erbanův popis převratu na policejní stanici nás naprosto ohromil. „Takže se jednoho dne prostě vypařil,“ navázal jsem nakonec. „Přesně tak, kapitáne. Dobře se na to pamatuju, protože večer předtím si se mnou nutně chtěl o té své kauze promluvit.“ *** 105
VZOR_DICKER_592.indd 105
30.1.2020 9:12:05
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273727
Orphea, konec října 1994 Když Lewis Erban vešel na toalety, narazil tu na Kirka Harveyho, který si zrovna myl ruce. „Musím s tebou mluvit, Lewisi,“ oslovil ho Harvey. Erban nejdřív dělal, že neslyší. Jenže Harvey z něj nespouštěl oči. „Hele, Kirku, já se nechci shodit před ostatníma…“ zamumlal. „Poslyš, Lewisi, já vím, že jsem to podělal.“ „Kirku, do hajzlu, co tě to popadlo? Všichni jsme si kvůli tobě ubrali z dovolený.“ „Ale já po vás nic nechtěl!“ ohradil se Harvey. „Vzal jsem si neplacený volno. Nikomu jsem nijak neublížil. To vy jste se do toho sami začali montovat.“ „Takže za to jako můžeme my?“ „Lewisi, máš plný právo mě nenávidět. Ale já potřebuju, abys mi pomohl.“ „Ani náhodou. Kdyby kluci zjistili, že se s tebou bavím, tak si můžu rovnout jít taky sednout do suterénu.“ „Tak se pojď sejít jinde. V osm večer na parkovišti u promenády. Všechno ti vysvětlím. Je to důležitý. Jedná se o Teda Tennenbauma.“ *** „O Teda Tennenbauma?“ zopakoval jsem. „Ano, kapitáne Rosenbergu,“ potvrdil Lewis. „Samozřejmě jsem tam nešel. Nechat se vidět s Harveym bylo jako mít prašivinu. Takže tenhle můj rozhovor s ním byl poslední. Když jsem další den přišel na stanici, dozvěděl jsem se, že Ron Gulliver na stole našel dopis psaný Harveyho rukou. Harvey oznamoval, že odchází a že se do Orphey už nevrátí.“ „A co vy na to?“ zeptal se Derek. „Ještěže tak, říkal jsem si. A vážně – bylo to tak pro všechny lepší.“
106
VZOR_DICKER_592.indd 106
30.1.2020 9:12:05
Ukázka elektronické knihy