Obraz Nepříjemná návštěva 9. září 1876 Podkrovní byt malíře Ernsta Gustava Darella se skládal z několika komůrek, kterými procházely ztmavlé trámy krovu, a z velké místnosti, té, které říkal ateliér. Můj ateliér, milostivá. Můj skromný ateliér, pane továrníku. Mazlil se s tím slovem jako s medovým koláčkem paní bytné Schmiedové. V ateliéru stály polámané stojany s obrazy, po zemi se povalovaly zaprášené a pomačkané kresby, dvě kdysi honosné židle s vybledlým potahem a stůl přiražený ke zdi. Byl plný roztodivných věcí. Lžíce upatlané od zavařeniny, polámané tužky, kousky hadříků zapatlaných barvami, hromádky tabáku, několik zahnědlých dýmek a neuspořádaná kupa skicáků. V rohu se zimomřivě krčila kachlová kamínka. Pootevřená litinová dvířka zdobená povinnými gotickými ornamenty vyhládle lákala k zatopení. Na litinových plátech stály hrnce, hrnečky a pánve. Vše to bylo dávno nemyté a snad i nepoužívané, plné barevných skvrn. Vyzáblá postavička malíře připomínala starou dřevěnou loutku. Směs čaroděje, potrhlého ševce a vypelichaného dona Quijota. Račte si vybrat roli. Seděl u stolu, záda ohnutá do oblouku, na hlavě bílý noční čepec jako obkreslený z obrazu Carla Spitzwega Der arme Poet. Ostatně o jeho kopii se Darell několikrát marně pokusil. Nepodařilo se. Škoda, jistě by ji dobře prodal. Starý malíř měl obličej jako vyřezaný z hruškového dřeva, bez dláta, jen tak nožem. Tenkými pavoučími prsty si loupal uvařené vajíčko, odlupoval skořápky a krátkozrace si je prohlížel. „Jako z mramoru,“ šeptal s obdivem. Chudý malíř kdysi pobýval v Itálii, zůstalo pár zapomenutých vzpomínek, nepříliš povedených kreseb, ale obdiv k antickému světu byl trvalý. Do ateliéru se hodil stejně jako sádrový odlitek andělíčka visící nad kamny. Špičku oloupaného vajíčka osolil a zakousl se 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273669
do něj drobnými myšími zoubky. „Ab ovo,“ řekl a s obdivem se zadíval do odhaleného oranžového středu. Své pocity zajedl kuličkou chleba, kterou dopředu pečlivě užmoulal. Rozkašlal se. Tlak na prsou nesnesitelně sílil. Nedojedené vajíčko vypadlo z prstů a rozlétlo se na podlaze. Oranžové a bílé kousky se smíchaly. „Jen aby to nebyly oubytě, Gustav,“ slyšel v duchu doktora Wiehla. „Bakterie skupiny mycobacterium tuberculosis si, příteli, nevybírají. Umělec neumělec.“ Doktorovo ucho na malířově propadlém hrudníku hřálo jako z trouby vytažený koláček. To bylo před rokem. Od té doby se Darell cítil stále slabší. Své padesáté čtvrté narozeniny ani neoslavil, s kým taky. Nedařilo se mu. Díval se na rozmalovaný Sperlingstein, umístil ho do stále žádanějšího oválu, a dobře rozeznával, jak ho barvy neposlouchají, spíše se mu vysmívají, překřikují, a kde je konec bývalé harmonii, kterou v jediném článku vyzvedl teplický profesor dr. Otto Hajek. „Harmonie!“ rozchechtal se malíř. „To je kára! Ten to ryje!“ Jeho stále častěji opakované výbuchy smíchu dávaly jeho životu poslední smysl. Vyzáblými pěstičkami tloukl do stolu, až se lahvička s damarovým lakem skutálela a spadla pod stůl. Rozbila se a vůně laku naplnila celý ateliér. Byl to dobrý lak, uleželý. Také dost drahý, pohasl Darellovi úsměv. Nebyl celý jeho život k smíchu? Ale komu? Na to odpovědět neuměl. Možná hlavně nechtěl. První role jeho života byly komické party, napsané nějakým maloměstským učitelem pro školní představení. Nebo žil pro zábavu bohů? Kterých? Každopádně se mu zdálo, že občas slyší z nebes veselé hi-hi-hi… Kdy zaslechl to božské chichotání poprvé? To ví přesně. Ernst Gustav se učí v obchodě svého strýce in Leitmeritz. Moc mu to nejde. Se zákaznicemi to neumí, všechno rozsype a čísla správně nesečte. Strýček je starý dobrák, ale toto je na něj moc. Jsi, Gustave, opravdu takový idiot? Ještě jednou to zkusíme. Marně. Kartoun politý inkoustem svědčil o tom, že Ernst Gustav byl takový idiot. Navíc pořád cosi kreslil 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273669
na papíry určené k výrobě kornoutů. Copak to děláš? Kupec Waldhauser se nestačí divit. Kluk namaloval paní poštmistrovou Handlovou docela trefně, ale co ten ocas, co jí vykukuje zpod sukně? Tak to ne. Takže do Teplitz. A z nebes chi-chi-chi… V matčině rodišti se učil malířem pokojů. To mu šlo lépe, věčně opilý mistr mu dokonce dovolil namalovat nade dveře pana aktuára věneček polního kvítí. „Rozkošné,“ řekla tehdy paní aktuárová. Ernst Gustav to slovo slyšel poprvé, ale osud mu ho později dopřál mnohokrát. Bývaly časy, kdy dámy všech věků je šeptaly nad každým jeho novým obrazem. Rozkošné! Kde jsou ty časy? To se mu ještě tolik neklepaly ruce, to ještě neměl bolesti v nohách, to ještě neviděl trpaslíky, jak přes Elbe převážejí jakousi Dobrou dobu, to ještě nebyl starý blázen. A dál, slovutný mistře? Další božský smích? Ne, již jen ticho… Mladý malíř pokojů si nechal narůst špičatou uměleckou bradku, na hlavě nosil černý klobouk, opíral se o tenkou černou uměleckou hůlku se stříbrným knoflíkem. To že je malíř pokojů? Kdepak, mladý Darell je umělec. Talent! A tak mu pan továrník Hernisch, sodovkárna v Lesní bráně, udělil jakési stipendium, o jeho výši se spekulovalo, a Ernst Gustav se vydal studovat do Prahy na malířskou Akademii. Pan továrník Hernisch měl ve stole zamčený oválný portrét, ten jeho žena nesměla spatřit, slečny Loty. Darell ji namaloval v průhledné košilce, tak, jak zněla objednávka. Škoda, že se tento jediný Darellův figurální obrázek ztratil. A z nebes burácí mohutné ho-ho-ho… Na Akademii byl také k smíchu. Malíř pokojů! Malovat podle sádrových modelů ho nebavilo. Nešlo mu to. Zato krajinky… Dokonce jich několik prodal. Sám se divil, jak jeho „romanťárny“ šly na odbyt. Vystavil jich několik na Karlově mostě a za chvíli šel domů s výdělkem. Spolužáci nad nimi ohrnovali nos. Takhle se to již nedělá. Uctívali Barbizonskou školu, to se musí vidět! Realismus, Darell, realismus! Théodore Rousseau, Jean-Francois Millet, Dupré! Zaklínali se jmény, pili pivo 99 Ukázka elektronické knihy