20
Z mého paralelního světa: Je mi zima
Je tady taková zima, že je mi zima. Už pár dnů je pod 15 °C. Takže je i 10 °C. Vietnamci topení v domech nemají, a tak máme 10 °C i v bytě. Když přijdu domů, ani se nesvlíknu. Naopak. Přidám si huňaté ponožky. Ven se chodím vlastně ohřát. Zrychlím krok, a je mi teplo. V bytě topíme klimatizací. A teplou polévkou. Slovenská slivovice už došla. Když se klimatizace vypne, do minuty je už zase zima. Zdi ani okna nemají těsnění. Ale mají škvíry a díry. Zkusili jsme spát se zapnutou klimatizaci. Bylo to příjemné. Ráno jsem však byla jako sušená švestka. Docela a úplně vysušená. Musela jsem nasadit kolagenovou kúru v pleťové masce. Nepomohla. A nepomohla ani zázračná maska ze šnečích slin. Kdo ví, jestli jsou to sliny. No ale v takové zimě se fakt nedá spát. Mám v noci i ponožky i teplé pyžamové kalhoty i rolák. Tady mi vůbec nepomůže fakt, že jsem se narodila v horách. Zvolili jsme proto kompromisní kombinaci. Když jdeme spát, tak topíme, když se někomu z nás už zdá, že upadáme do spánku, topení vypneme. A vyčkáme, co bude ráno. Protože zítra, zítra už musí být tepleji. Takto si tady žijeme ze dne na den. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273596
Zima je i domorodcům. Ti to řeší po svém. Chlapi, kteří hlídají motorky na chodnících, si obvykle zapálí u silnice oheň. V plechovém sudu. A pálí v něm všechno. Nejhorší je zbytek starého nábytku. Několikrát navlhlého. To nevoní. To fakt smrdí. A protože v těchto dnech je většinou i nízký tlak, tak všechen ten nevonící dým mám na sobě a v sobě. A to nehoří pouze jeden osamělý ohýnek. Ohřívá se tak kdekdo. Dnes je takový smog, že není vidno ani do půlky jezera. Jezero je moje zdejší měřítko. Když manžel přilétá domů a zeptá se, jaké je počasí, jezero je můj smogometr. Když dohlédnu na druhou stranu, můžu jít ven na procházku. Když nedohlédnu, je rozumnější zůstat doma. Ale ne vždy jsem rozumná a často si vyjdu. Abych koupila manga nebo marakuje nebo bejby banánky nebo kokos nebo ananas. To je povinná výbava naší kuchyně. Dnes je vidět sotva do půlky jezera, ale šla jsem ven, protože za pár dnů začne vietnamský lunární Nový rok. A to je podívaná, která je pouze jednou do roka. Všichni musí mít doma i v kanceláři i v obchodě i ve chrámu i ve školách i na policejních stanicích, prostě všude, strom s růžovými květy. Před pár lety stačila rozkvetlá větev. Teď už větev nestačí. Teď musí mít celý strom. Celé ulice a všechny tržnice jsou obsypané těmito stromy. Kupující počítá, kolik kvítků je na větvích. Jak jsou daleko od sebe. Jestli strom není moc 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273596
rychle probuzený ze spánku. Nesmí mít ještě lístky. Pouze malé, růžové květy. Protože tam, kde jsou květy, budou i plody. A to předpoví, jak si budou kupující příští rok žít. Jednou z věcí, kterou teď Vietnamci dělají, je, že svým zemřelým členům rodiny posílají předměty, které by jim udělaly radost. Nebo co si ještě za života přáli. Nebo co by si asi přáli. Nejsou to věci za babku. Jejich cena je dost vysoká. Obchodník s tímto zbožím ví, že se to prodá. Máma mé vietnamské kamarádky nakoupila před čínským Novým rokem věci za dvacet tisíc korun. A když to všechno spálila, její manžel jí na to řekl, že kvůli ní je ve městě ten smog. Vím, kde v Hanoji je ulice, kde se tyto věci prodávají. Nemám ji ráda. Nerada tam zabloudím. Necítím se tam dobře. Je mi tam nějak divně. Nevím proč. Je barevná. Všude červená, žlutá, zlatá barva. Samá pozlátka a třásně. Ale je mi tam divně. Všechny ty barevné papírové věci jsou vyskládané převážně před obchodem. A nakoukla jsem i dovnitř. Byla tam pračka, televizor, moped, ventilátor, lednice, vodní buvol, osedlaný kůň, slepice, šperky, boty, oblečení, kabelky. Značkové! Většinou italské. Bylo tam plno mobilů. Poslední modely. Asi bych našla i ty, co se budou prodávat až příští rok. Byly tam i talíře s jídlem. Zahlédla jsem pizzu a hamburger. S hranolky. A bylo tam mnoho věcí, které 99 Ukázka elektronické knihy