HANA HINDR ÁKOVÁ • SVÍTÁNÍ NAD SAVANOU
„Noro, řekni nám něco o aktuální situaci dva dny po útoku? Jaká je v Nairobi atmosféra?“ zeptal se jí moderátor hlavních zpráv. „Dobrý večer. Jak můžete vidět, keňské hlavní město i po útoku žije dál. Z lidí je cítit velká soudržnost a bojovnost. Nechtějí se nechat zastrašit a zůstat schovaní uvnitř svých domovů. Právě stojím před jedním z místních supermarketů, kam i přes hrozbu dalšího teroristického útoku proudí davy nakupujících.“ „Podařilo se ti získat nové informace týkající se útoku?“ „Ano, keňská policie zastřelila tři útočníky a deset jich přivedla k výslechu. Podle keňské vlády si jejich řádění vyžádalo životy šedesáti dvou lidí, dalších dvě stě je zraněných. Prezident vyhlásil od středy třídenní státní smutek.“ „Děkuji ti za informace.“ Večer Noře zatelefonoval Kelvin, pozval ji s Markem k sobě domů a nabídl jim, že s nimi mohou natočit rozhovor. „Jsi moc hodný, Kelvine, ale nepotřebuje si tvoje rodina spíš odpočinout?“ „Ne, chceme, aby svět věděl, co se v Keni děje.“
Čtvrť Milimani, Nairobi Teploměr se vyšplhal na třicet pět stupňů a v Nairobi panovalo neobvyklé dusno. Kelvin vyzvedl Noru s Markem na hotelu a odvezl je do čtvrti Milimani, kde se svou rodinou bydlel. Auto zastavilo před bránou vedoucí do oploceného a střeženého areálu bytů pro střední třídu. Ochranka zkontrolovala osoby ve vozidle a otevřela vrata. Kelvin nechal 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273542
HANA HINDR ÁKOVÁ • SVÍTÁNÍ NAD SAVANOU
auto na asfaltovém parkovišti, které lemovaly nízké, jasně zelené keře protkané zářivými červenými květy ibišků. Za parkovištěm stály dvoupatrové, béžově omítnuté domky připomínající řadovky. Nora s Markem, ověšení brašnami, vyšli za Kelvinem do prvního patra, kde zaklepal na dveře. Nora se chtěla zout, ale Kelvin ji zastavil. „Pojď dál v botách, nezouvej se, prosím.“ Vešli do malého útulného obývacího pokoje, kterému vévodila velká tmavá rozkládací pohovka s potahem s bíločernými ornamenty. Leželo tam několik podobných polštářů. Před gaučem stál skleněný konferenční stolek a naproti dřevěná komoda s barevnou televizí. Ze zamřížovaného okna bez záclon bylo vidět do přilehlé zahrady s eukalypty a mangovníky. Čerstvě posekaná tráva přímo vybízela k venkovnímu pikniku. „Dobrý den,“ pozdravila ji Zoe ve svítivě oranžových šatech. „Jsem Zoe, Kelvinova žena.“ Nora ji málem nepoznala, protože se vůbec nepodobala té neupravené a vyčerpané ženě, která unikla téměř jisté smrti. „Nora Kubíková a můj kameraman Marek Svoboda,“ představila je. „Broučku, pojď pozdravit hosty,“ zavolala Zoe na dcerku. Laila přiběhla z vedlejšího pokoje, který sloužil jako ložnice pro celou rodinu. Na sobě měla krátké bílé šatičky a ve vlasech stejnobarevné gumičky. Copánky jí trčely z hlavy na všechny strany. „Habari, dobrý den,“ řekla plaše. „Ještě to není úplně ona, ale díky Bohu se to lepší,“ poznamenala Zoe. „Co vám mohu nabídnout k pití? Kávu, čaj, kokakolu?“ „Kolu, prosím,“ odpověděli s Markem jednohlasně. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273542
HANA HINDR ÁKOVÁ • SVÍTÁNÍ NAD SAVANOU
Zoe na chvíli odběhla a vrátila se s dvěma skleněnými lahvemi koly a brčky. „Dneska je strašné horko, že?“ poznamenala, když uviděla Noru, jak do sebe obrátila černý nápoj. „To ano. Většinou si dávám kávu, ale dnes je na ni opravdu velké teplo.“ „Nevadilo by vám natáčet venku? Je tam lepší světlo,“ navrhl Marek. „Jak vám to bude lépe vyhovovat,“ odpověděl Kelvin. „Mohu tam donést židle.“ „To by bylo skvělé,“ přidala se Nora. Marek dopil kolu a šel obhlédnout prostor. Zoe mezitím ukázala Noře celý byt skládající se z obývacího pokoje, ložnice, kuchyně téměř bez jakýchkoliv spotřebičů a malé koupelny s toaletou bez prkýnka. Potom se přesunuli na zahradu. Než se Kelvin, Zoe a Laila usadili na židlích, Marek jim stejně jako Noře připevnil na oblečení malé mikrofony. „Celou dobu se dívejte na mě, jako kdyby tady žádná kamera vůbec nebyla,“ požádala je Nora. „Můžeme,“ oznámil Marek, když si na kameře nastavil všechno potřebné. „Jak jste se ocitla s Lailou v obchodním centru?“ zeptala se Nora. „Byl to krásný slunečný den,“ rozpovídala se Zoe a v obličeji se jí usadil stín smutku. „Od kolegyň v práci jsem slyšela, že tam se pořádá dětský den. A protože nebylo moc práce, vzala jsem si na odpoledne volno a vyzvedla dcerku ze školky. Laila podobné akce miluje, tak jsem si byla jistá, že jí to udělá radost. Normálně na taková místa nechodíme, protože jsou pro nás příliš drahá, ale ten den jsem udělala výjimku.“ „Já moc ráda vařím,“ zamumlala tiše Laila. „Opravdu?“ usmála se na ni Nora. 100 Ukázka elektronické knihy