uvěřili, vrátili se do oblastí kontrolovaných Němci a vzdali se. Von Trotha je nechal uvrhnout do okovů, kancléř von Bülow, jenž se obával, že by to mohlo zbývající domorodce odradit od toho, aby odcházeli do zajetí, však jeho rozkaz odvolal. Von Bülow mezitím přemítal, jak Herery eliminovat coby vojenskou hrozbu a zároveň si je podržet jako pracovní sílu. „Jsem toho názoru, že Hererové, kteří se vzdají, by měli být umístěni na různých místech úze mí do koncentračních táborů, kde by byli střeženi a kde by od nich byla vyžadována práce,“ napsal von Trothovi.79 Tato strategie se von Trothovi zamlouvala: generál choval takřka mystický obdiv vůči generálu Kitchene rovi, hlavnímu stratégovi války proti Búrům, a beze zbytku důvěřoval jeho politice koncentračních táborů. Brit byl pro něj hvězdou, která mu ukazuje cestu konfliktem v Jihozápadní Africe.80
11. První německé koncentrační tábory v Jihozápadní Africe byly budová ny jako opěrné body armády. Zatímco britské impérium trvalo na tom, že búrské rodiny v jeho péči jsou běženci, Německo se tvářilo, že každý Here ro — ať již muž, žena, či dítě — je válečný zajatec. Všichni zajatí domorodci proto nosili kovové štítky s vyraženým číslem. Byli nahnáni do beznadějně přeplněných příbytků, z nichž mnohé připomínaly chatrče plné na kost vyhublých domorodců oděných v hadrech, známé z černošských táborů ustavených Brity v Jižní Africe. Některé děti byly odebrány rodičům a staly se osobními otroky německých důstojníků. Mnozí Hererové byli odvezeni na nucené práce na projektech řízených armádou. Další byli dáni k dispo zici jako dělníci soukromým společnostem. Na svahu kopce v jednom ze dvou táborů u Windhoeku byly namačkány v řadách v děsivé blízkosti od sebe chatrče s kruhovým obvodem, jimž se ří kalo pontok, obehnané plotem z hustého trní. Další domorodci spali po stov kách na holé zemi a za střechu jim sloužila lodní plachtovina. Hlavní město kolonie mělo v té době dva a půl tisíce obyvatel, v táborech u Windhoeku však žilo na vrcholu jejich rozmachu třikrát tolik lidí. Po měsících strávených v poušti byli mnozí zajatci při svém příchodu polomrtví hlady: „V hadrech nebo polonazí, vyhublí na kost a kůži,“ zapsal si jeden z misionářů, který přihlížel, jak Hererové přicházejí do tábora.81 Další misionář v táboře u Kharibibu o nově příchozích napsal: „Někteří z nich 96
Jedna dlouhá noc
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273440
hladověli tak dlouho, že jsou z nich kostry s propadlýma očima, bez kousku síly a bez naděje, stižení vážnými nemocemi, zejména úplavicí. V osadách se jejich útočištěm staly velké ohrady pro dobytek, označované jako kraal, a tam teď leží, bez přikrývek a někteří i bez oblečení, na zemi připomí nající močál, skrápění tropickým deštěm. Tady má smrt bohatou žeň!“82 Misionáři zpočátku Herery zradili, pomohli je vylákat z buše, i když už bylo zřejmé, že v táborech budou čelit nemocem a ukrutnostem.83 Územní spory mezi katolíky a protestanty o to, kdo bude moct využívat domorod ce přistoupivší na víru, zabraly podle všeho více času, než by se vzhledem ke strádání vězňů slušelo. Misionáři se však také snažili utrpení v táborech zmírnit, ve Windhoeku zřídili ošetřovnu, poskytovali vězňům oblečení a lůž koviny a zasazovali se o to, aby tam bylo k dispozici kuchyňské náčiní a kva litnější jídlo. Poskytovali rovněž očitá svědectví z táborů. Při péči o zajatce měli z první ruky zprávy o tom, co způsobily biče ze surové kůže používané dozorci, všudypřítomné hladovění a neustálé utrpení spojené s táborovým životem. „Mise už nakonec nemohla jen tak přihlížet tomu, že je některé dny vynášeno deset i více mrtvých těl,“ napsal misionář jménem Meier.84 Vedle nehostinného podnebí, nemocí a hrůz života v táboře si svou daň vyžádaly také kruté podmínky při výkonu nucených prací. Vězňové museli nosit těžká břemena, jak o tom napsal dopisovatel jednoho jihoafrického listu: „Náklad… je ve všech ohledech nad jejich síly. Často jsem viděl ženy a děti padat k zemi, zejména když vykonávaly tuto práci a též pokud měly nosit velmi těžké pytle obilí, vážící padesát i více kilogramů.“85 Ženy byly navíc znásilňovány a nuceny k prostituci. V důsledku toho v táborech řá dily venerické nemoci včetně tyfu přenášeného pohlavních stykem — vedle nemocí, jež byly běžnější a postihovaly i bílou populaci okolních měst.86 Z té doby pocházejí i pohlednice, na nichž jsou zajaté domorodé dívky a ženy s roztrženými blůzami, visícími v cárech, takže byly fotografovány zpola nahé. Za válkou s Herery následovalo povstání kmene Nama na jihu kolonie. Major Estorff, toho času velitel císařských jednotek, vyjednal, že se do morodci vzdají, což jim umožní vrátit se domů. Když ale do Německé ji hozápadní Afriky dorazil nový guvernér, slib daný kmeni byl porušen.87 Namaové se v táborech nucených prací stali společníky Hererů. V půltuctu táborů, na dohled pásu pouští i chladného pobřeží, lemujícího kolonii, žilo na sedmnáct tisíc vězňů.
smrt a genocida v jižní africe
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273440
Ačkoli v nich byla přijata humánnější opatření — zajatcům vypláceli miniaturní částku jako mzdu a rodiny už nebyly rozdělovány —, vězňové umírali dál.88 Žen bylo mnohem více než dětí a dětí bylo mnohem více než mužů, podle všeho proto, že tolik mužských příslušníků kmene bylo zastřeleno. Vězeňské dávky zahrnovaly mouku, rýži a sůl — k přežití však bylo jídla málo. Rýže se ukázala být k ničemu, Hererové, kteří konzumovali hlavně mléko a maso z chovného dobytka, si s ní nevěděli rady. Navíc jim chybělo kuchyňské náčiní, aby si ji mohli uvařit. Lékařské zprávy ujišťova ly vládu, že dostávali také ovoce, v táborech však řádily kurděje, svědčící o tom, že ho bylo nedostatek.89
12. Jeden z táborů se kvůli hrůzám, které se v něm odehrávaly, stal zvlášť proslulým. Haifischinsel — Žraločí ostrov, úzký proužek země kousek od pobřeží, měřil na délku necelých dvanáct set a na šířku sotva tři sta metrů, bylo to holé žulové skalisko, spojené s pevninou pouze úzkým můstkem. Tábor se krčil za majákem na nejexponovanějším místě ostrova, divoké větry a příliv z Atlantiku bičovaly okolní útesy. Stany, v nichž vězňové pře bývali, byly vystaveny z jedné strany řádění oceánu, z druhé strany hlídal zajatce, soustředěné na malém prostoru, ostnatý drát a strážní. Mezi ně meckými vojáky místo proslulo jako Ostrov smrti. Edward Fredericks z kmene Nama popsal zkušenost s žitím na Žra ločím ostrově jako vyhnanec v roce 1906: „Každý den nás Němci bili, po užívali přitom sjambok [bič]. Na ostrově jsme žili ve stanech. Zacháze li s námi velmi krutě. Jídla, přikrývek, stejně jako ran bičem bylo dost a v noci byly mladé díky znásilňovány strážnými… Mnoho lidí na Žraločím ostrově zahynulo. Sestavil jsem seznam těch, co umřeli, není však úplný. Přestal jsem ho pořizovat, neboť jsem se obával, že zemřu také.“90 Dokon ce i uvěznění vůdcové kmene Nama začali v té době propadat beznaději a náčelník Samuel Isaak řekl jednomu misionáři: „Tito lidé jsou odsouzeni k záhubě.“91 Zdravotnickému stanu se vězňové vyhýbali; misionáři uváděli, že ne mocní domorodci tam ošetření nikdy nepřežili. A jeho reputaci mezi ži vými nemohla napomoct ani skutečnost, že lékař prováděl pitvy mrtvých. Mimo tábor se uskutečňovaly lékařské experimenty, uřezané hlavy vězňů, kteří zemřeli na Žraločím ostrově, používali němečtí doktoři při rozvíjení
Jedna dlouhá noc
98
Ukázka elektronické knihy