Caz Frearová
výpověď. A já jí řekla, že zatím ne, protože naše externistka zmizela, a ona mi řekla, že bych měla…“ Zmlkne uprostřed věty, protože něco za mnou přiláká její pohled. Najednou zaznamenám hlasy. Zoufalý hlas Kirstie Connorové: „Ne, ne, to nedává smysl.“ A přes ni Parnell: „Kirstie, můžu vás poprosit, abyste na to nesahala…“ Naomiin telefon? Můžeme mít takové štěstí? Nechám Evii, ať dál balí, a zamířím k Parnellovi. Modlím se k bohu, který dohlíží na vyšetřování vražd, abych spatřila zlatý grál důkazů. Jenže se nejedná o telefon. Nejedná se o žádné zařízení nebo deník nebo jakýkoli předmět, který by vypadal, že nám naši práci usnadní. Je to jen dokonale čtvercová dárková krabička. Lesklá a stříbrná a Parnell se ji chystá uložit do sáčku. „Co to je?“ ptám se a cítím něco seismického. Kirstie si zakrývá ústa rukou, kroutí hlavou a tiše mumlá: „Ne, ne, ne…“ Parnell průsvitný sáček zapečetí a podá mi ho. Přitom ukáže na jednoduchou bílou kartičku, která je zastrčená za černou stužkou. Zpráva na kartičce je jasná. Napsaná tak úhledně, až to působí zvláštně. Téměř kaligraficky.
Se vší láskou, J. „Houstone, máme přítele,“ oznámí mi Parnell. Jsem zmatená. Parnell je obvykle tím posledním, kdo dělá rychlé závěry. Dokonce i kytici by mohla poslat přítelkyně, nějaký příbuzný nebo klient Elite Fashion. „Zadržte na chvíli, seržo. Nevíme to jistě. Může to být od kohokoli. Co bylo uvnitř? Kde jste to našel?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273335
Mrazivá krutost
„Leželo to v nejspodnější přihrádce v jejím stole. A je to prázdné. A víme, že je to od přítele… tedy přinejmenším od muže. Kirstie si myslí, že ví, kdo je J.“ „Nemyslím si, že vím, já to vím. Je to Joseph, Marcusův švagr. Včera jste se s Rachel setkali, pamatujete? Joseph je její manžel.“ Joseph Madden. Muž z Barcelony. Chlap, který Emily řekl, že Naomi umí jen stěží někam zařadit. Jeho prví lež. Něco, na čem můžeme stavět. Kirstie si sedne zpátky ke svému stolu a popadne telefon. Parnell je překvapivě stejně rychlý a jejich ruce se začnou o telefon přetahovat. Parnell ustoupí, ale varuje ji: „Kirstie, nikoho nekontaktujte. Ne, dokud vám neřeknu.“ Pak zvolí přívětivější tón: „Teď se na chvíli uklidněte. Jak si můžete být jistá, že se jedná o rukopis vašeho švagra?“ „Je zatraceně osobitý, nemyslíte? Za ty roky jsem ho viděla nesčetněkrát.“ Její hlas při každém slově stoupne, takže přitahuje zájem lidí z týmu, kteří začnou proudit do kanceláře pod záminkou, že potřebují něco skartovat, udělat kopie, naplnit si láhev vodou. Pár se jich ani nenamáhá nic předstírat. „Joseph je velmi zvláštní člověk. Na všechno je pyšný, dokonce i na svůj rukopis. Určitě to psal on.“ Parnell ji znovu varuje: „Dobře, ale musíme s ním mluvit první. To je příkaz. Nemůžete volat nikomu, kdo by mohl…“ „Nikomu jsem nevolala!“ vyštěkne Kirstie. „Chtěla jsem vám něco ukázat.“ Prochází mobil a přitom šeptá: „Sakra, sakra, sakra. Chystala jsem se vám přeposlat ty fotky a viděla jsem tohle. Nejdřív jsem nad tím ani moc nepřemýšlela, ale teď…“ Kouká na dárkovou krabičku, jako by se obávala její moci, schopnosti uvrhnout její život do nevýslovného zmatku. „Podívejte se. Podívejte se na tohle.“ Podá mi svůj telefon.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273335
Caz Frearová
Scéna vypadá dostatečně neškodně. Několik krásných lidí se naklání nad barem v kuchyni Connorových. Skupinka privilegovaných s dokonale bílými zuby. „Na co se to dívám?“ zeptám se a snažím se rozeznat nějakou vadu. „Dejte to sem.“ Chňapne po telefonu a obrázek zvětšuje tak dlouho, dokud nezvětší několik postav na pozadí fotografie, i když jsou trochu rozmazané. Dvě postavy spolu jen mluví, nic víc, ale když se ukáže, že jednou z nich je Naomi, jejich rozhovor náhle získává novou úroveň důležitosti. „Tohle je Joseph!“ Kirstie zabodne do fotky nehet. Dnes má elektricky modrou barvu, ne korálovou, což znamená, že si včera, poté, co se dozvěděla o Naomi, nehty přelakovala. Snažím se nesoudit. „Včera večer jsem byla u toho, když ho vyslýchala nějaká policistka. Po večeři jsem zavezla Rachel a Claru domů, protože Rachel neměla v autě dost benzínu, takže by od nás musely jet autobusem…“ Zarazí se, aby nabrala dech. „Joseph byl doma a mluvil s tou policistkou. A zcela jistě tvrdil, že si Naomi nepamatuje. Ano, někdy se vůči ostatním chová přezíravě, ale určitě není zapomnětlivý.“ Znovu začne procházet fotografie v telefonu a zastaví se na snímku atraktivního, asi čtyřicetiletého muže, který drží skleničku s vínem a do objektivu se dívá pohledem stárnoucí popové hvězdy, která ví, že na to pořád má. „Podívejte se, to je Joseph ten den o něco dříve. Vidíte, že má stejnou košili. Určitě je to on, kdo se baví s Naomi.“ Jako první mě napadne, jestli mi hoří tváře? Jako druhé mě napadne, jestli jsem si měla jeho jméno vybavit? A za třetí mě napadne, že odpovědí na druhou otázku je určitě ne. Jsem si poměrně jistá, že se nikdy nepředstavil a já se ani nikdy
100
Ukázka elektronické knihy