Smyčka se stahuje«
ce Německa. Kreisleiter Franz Matzig z Frýdlantu bude vyhrožovat dva dny před příchodem Rudé armády na poradě místních vedoucích strany smrtí každému, kdo by proti Rusům nebojoval. A ani ne sedmnáctiletý předák Hitlerjugend z obce Zálezly u Ústí nad Labem Erich Lill se nechal koncem dubna 1945 slyšet, že „osobně prožene kulku hlavou každého, kdo by se odvážil vyvěsit bílý prapor...“ Značná část pohlavárů nacistické strany v Sudetech pod tlakem časové tísně a poháněni vidinou soumraku naléhavě cítili potřebu učinit cosi navíc pro svou záchranu. A protože mnoho prostoru k činům už nezbývalo, chytili se tihle tonoucí jednoho z posledních stébel: vzali si na starost výcvik Werwolfu. Z neurovnané tříště písemností z posledního měsíce války, jak se v torzovitém stavu dochovaly na různých místech, doslova čiší často ještě propagandisticky nadsazované úsilí vycvičit v co nejkratší době maximální počet soukmenovců. Hlediska kvantity převažovala, stranou stály najednou dosavadní požadavky věkové, morální, kritéria tělesných, a dokonce i světonázorově pronacistických kvalit. Představy, že vlkodlaci se stanou elitním jádrem hitlerovského, případně pohitlerovského odporu, zcela padly. Tak se třeba i stávalo, že do podzemního boje za záchranu „třetí říše“ vybrali sudetoněmečtí funkcionáři – pochopitelně bez souhlasu těch, o něž se jednalo – i bývalé vězně koncentračních táborů, armádní dezertéry, a dokonce také určité množství českých obyvatel pohraničí. Postup některých Kreisleiterů a jim podřízených místních vedoucích připomínal pouťová vystoupení hypnotizérů: „Pamatujte si – dostanete do ruky zbraň – až přijdou Rusové, budete střílet, pamatujte si – dostanete...“ Metody těchto podivných organizátorů, jejichž šance na úspěch měly vesměs minimální podobu, vyniknou spíš v detailním záběru. Nahlédněme třeba do Slezska.
W
Görge? Gerke? Gehrke? Görke? Jak se ve skutečnosti jmenoval tento muž? A odkud na severovýchodní Moravu za splněním svého tajného poslání přišel? Tyto a další otázky zaměstnávaly pracovníky poválečných bezpečnostních složek i úřadoven vojenského obranného zpravodajství. Se jménem onoho neznámého se spojovala činnost rozsáhlé podzemní organizace působící ve Slezsku nedlouho před koncem války. Na její počáteční stopu 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273309
» Roman Cílek narazily naše orgány dost zvláštním způsobem. Zjistilo se totiž, že řezníci v některých severomoravských městech dostávali koncem zimy a na jaře 1945 od nacistických úřadů speciální objednávky. V jejich výkazech se přitom nesmělo objevit jméno odběratele a až na výjimky je také skutečně neznali. Vyrábět měli vesměs trvanlivé potraviny – konzervy, uzeniny, uzené maso, slaninu. Řezníci, kteří pracovali na těchto zakázkách, získali proti ostatním určitá zvýhodnění, a i v době největších zásobovacích potíží dostávali úřední cestou maso vybraných kvalit. Zajímavé...! – říkali si lidé od bezpečnosti a kontrarozvědky. Výslechem několika řezníků vyšlo najevo, že tyto zvláštní výrobky ve velkém množství odebírali lidé, kteří v březnu či dubnu 1945 prošli jakýmsi tajným školením v severních Čechách. Kterýsi z nich se před jedním z dodavatelů masa zmínil o Hirschberku am See – tedy Doksech. Dál už nebylo třeba nic říkat. O tom, jaký účel měly na jaře pětačtyřicátého roku kurzy v severočeských Doksech, se už v červenci či srpnu téhož roku přece jen něco vědělo. Navíc pak 24. července 1945 došlo v Novém Jičíně k vypátrání a zadržení Ludwiga Langera, narozeného v roce 1911, úředníka Pracovní fronty (Arbeitfront) v Novém Jičíně a později v Liberci. Langer přiznal, že byl jedním z vedoucích podzemního nacistického hnutí ve Slezsku, a prozradil také některé své druhy. Z Nového Jičína předali Langera k dalším výslechům do Olomouce. A odtud 7. srpna 1945 hlásili do Prahy: „Postupnou cestou se takto zjistila organizace zvaná Sonderaktion Gerke, jakožto skupina pro celou severní Moravu. Okresní podskupiny mají rovněž krycí jména, volená podle barev květů, hodin a podobně. Každá z těchto okresních skupin se skládá z tří až deseti malých skupinek o počtu jeden plus pět mužů... Skupinky jsou vybaveny čtyřmi lehkými kulomety vzor 24, jedním německým kulometem, třemi automaty, třemi italskými automatickými pistolemi, bednou ručních granátů, raketovou pistolí... Zásobují se pomocí místního obyvatelstva.“ Z výslechů zatčených pak vyplynuly podrobnosti. Podařilo se odkrýt i tři tajné sklady třaskavin a zbraní: jeden v podzemní chodbě vedoucí ke komínu cihelny v Kunvaldě, druhý v betonové studni u vodárny v Bernarticích a třetí v lesním svahu poblíž Suchdola nad Odrou. Jen v jednom se zatím zcela tápalo: obtížně se získávaly informace o vůdci celé této ilegální organizace ve Slezsku. Tehdejší ředitel Úřadu národní bezpečnosti v Opavě dr. Bahenský podal 30. října 1945 tajné hlášení pražskému ministerstvu vnitra: „Působila zde 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273309
Smyčka se stahuje«
organizace zvaná zvláštní akce Görge. Organizovali ji z Prahy, a sice SS -Standartenführerem pražského gestapa Görgem, jehož jméno také nesla.“ Dr. Bahenský se v tomto případě mýlil. A po něm všichni, kteří jeho teorii o SS-Standartenführerovi z Petschkova paláce v Praze přejali. Šéf slezského podzemí se totiž na místo svého působení dostavil odjinud: ze severu Čech.
W
Únor 1945. Důvěrné liberecké porady, o níž už ostatně padla zmínka, se zúčastnil vedle Prützmannova osobního zmocněnce Fritze Marrenbacha, Konrada Henleina, jeho zástupce Neuburga a dalších činitelů – také župní inspektor Gehrke. Ze všech sudetských oblastí se v té době jako nejvážnější jevila situace ve Slezsku, bezprostředně ohroženém rychlým postupem Sovětské armády. Tam se musela domobrana a samozřejmě také vlkodlaci připravit k boji na frontě a potom i v týlu ze všech nejdříve. „Ručíte mi za to,“ obrátil se na Gauinspektora Gehrkeho Fritz Marrenbach, „že Rusy na hranicích Sudet přivítá odpor, jaký dosud nezažili. Spolehněte se, že vaše práce nebude marná. Postarám se o to, abyste v pravý okamžik dostali tolik zbraní, kolik jich budete potřebovat.“ Gehrke svůj nikoliv snadný úkol přijal. O jeho pocitech toho víme pramálo, ale ať byly jakékoliv, nedlouho po poradě se s osobním Henleinovým pověřením v aktovce rozjel z Liberce na východ. Zvolil si pro hlavní stan krásné prostředí Karlovy Studánky na úpatí Pradědu a začal realizovat své představy. Značně se ovšem lišily, a Gehrke to věděl, od původních záměrů Prützmannových. Co však na tom, že Werwolf se měl stát organizací kádrovou, ideově a rasově ryzí a také dobrovolnou! Na ohledy nebyl nyní čas. Je třeba získat bojovníky do sovětského týlu. Čím víc, tím líp! Svolal si jednotlivé okresní vedoucí NSDAP: „Postavíte pro akci W tolik a tolik mužů, žen a Hitlerovy mládeže! – Že nemáte ani organizátory, ani schopné dobrovolníky? Ale máte přece Volkssturm a jeho místní velitele! – Nějaké námitky? Předpokládám, že nemíníte sabotovat obranu této životně důležité oblasti říše?“ Řečnická otázka, vyslovená na závěr, měla svou váhu. Nezbývalo než souhlasně kývnout. Aktivity organizace, kterou Gauinspektor skutečně nazval svým jménem – Unternehmen Gehrke – se skřípavě rozjely. Způsobem, jakým 99
Ukázka elektronické knihy