s k á l y a v o d y v l tav y
petrografové celého světa. A hleďme, ona ta exotická hornina se vyskytuje i u nás, v zátopném území slapské vodní nádrže. Pouhým okem ji od ostatních tmavých jílovských vulkanitů nepoznáte. Avšak chemická silikátová analýza zjistí pozoruhodně a neobvykle nízké obsahy titanu při značně vysokém podílu MgO. Takové vlastnosti kromě Jílovského pásma nemá v celé České republice žádná jiná hornina! Mezi tmavozelenými vulkanity se v Albertovských skalách objevují polohy hornin velmi světlých, vzhledu drobnozrnných žul. Jsou to tmavými minerály chudé alkalicko-živcové granity čili alaskity. Ani levobřežní strana úseku pod Cholínem nás geologicky nezklame. Když asi dva kilometry za mostem a před vsí Smilovice naši pomyslnou lodici zakotvíme, máme to v podstatě pár kroků k ústí štoly Josef. Zde začíná zlatorudné ložisko Mokrsko-Čelina. Bylo podzemními štolami důkladně prozkoumáno, obsahy zlata vypočteny, ale těžit se nesmí. Vzpomínám si, jak účastník jedné z exkurzí položil superznalci a objeviteli ložiska Petru Morávkovi otázku: „Nebojíte se, že vám zlato z téhle rudní haldy lidi rozkradou?“ Morávek s úsměvem odvětil: „Ani v nejmenším. Obsahy zlata v téhle rudě jsou zhruba dva gramy na tunu rudniny a vesměs je mikroskopických rozměrů. Klidně si téhle rudy naberte kolik unesete.“ I když se tu tedy těžit nesmí, štola Josef nezahálí. Stavební fakulta ČVUT zde má podzemní výzkumné pracoviště a pokud si to sjednáte, provedou Vás za mírný obolus podzemím až do vyrubané sálové prostory, kde strnete úžasem nad kanafasem strmých bělavých zlatonosných žil, působivě kontrastujících s tmavým horninovým podkladem. Jsou tu sedadla, na nichž si vyslechnete klasickou hudbu dle vlastního výběru. V tomto akusticky unikátním podzemním prostředí zní velkolepě a nezapomenutelně. Nám ovšem nezbývá než pádlovat dál. Podplujeme most u Živohošti, po němž vede silniční spojka Neveklov – Nový Knín, a u Ždáně se pokocháme pohledem na strmé pravobřežní skály hornin Jílovského pásma. Tyčí se nad námi takřka nebetyčně a my bychom si měli uvědomit, že jsme to k proslulé vyhlídce u silnice z Nové Rabyně do Loutí měli nahoru k ní před napuštěním přehrady ještě o několik desítek metrů víc. Ale to se nám, pilným plavcům, již otevírá pohled na několik kilometrů vzdálenou slapskou přehradou. Pozorný plavec zaregistruje, že levobřežní břehy jsou tu složeny z tmavých jílovských
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273234
Dvě stě sedmdesát dva
Přehradní hráz Slapy. (Foto F. Fediuk)
vulkanitů, ale na levém břehu nám svůj finální pozdrav pošle závěr granitových hornin středočeského plutonu v podobě granodioritu sázavského typu, zde budujícího tzv. slapský výběžek. A jsme u přehradní hráze slapské přehrady. Než si naše plavidlo dáme převézt dolů k úpatí přehrady na speciálním vozíku taženém traktorem (původně plánovaná lodní zdviž nebyla bohužel realizována), něco podrobnějšího si o téhle přehradní krasavici – šlechtičně mezi jejími kolegyněmi z vltavské kaskády – povězme. Není ani nejvyšší, v tomto ohledu ji překonává Orlík, nemá ani zdaleka takovou rozlohu vodní plochy jako Lipno, ale je – odmítám diskutovat – nejkrásnější. To se všechny ostatní naše přehrady mohou ptát kouzelného zrcadla jako černokněžna v pohádce o Sněhurce, jak je ctěná libost. S velkým uznáním pochválíme tehdejší projektanty za geniální nápad, odvést během stavby veškerou vodu řeky obtokovým, tři sta metrů dlouhým tunelem. V současnosti od paty přehrady na dílo, jímž byly zlikvidovány „jeho“ slavné i obávané Svatojánské proudy, dohlíží v sochařské verzi patron vodáků svatý Jan z Nepomuku. A na pravoboku pod přehradou zahléd-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273234
s k á l y a v o d y v l tav y
nete výstupní portál zmíněného obtokového tunelu. Je suchý a připomíná po vzduchu lapajícího kapra. Pokud byste pojali přání proniknout k hydrocentrále uvnitř betonové tvrze reprezentované přehradní hrází, není to nic nemožného. Stačí se objednat u podniku ČEZ, který slapskou elektrárnu provozuje, a Vaše tužba bude splněna. Ale když tam u těch Kaplanových turbín budete v úžasu stát a poslouchat, jak na jejich lopatky padá z výšky padesáti metrů voda, zkuste se vžít do představy, že v tom betonovém bunkru jste ve chvílích, kdy se nad vámi přes korunu hráze řítí tisíce tun drtivé vodní spouště. Brr, děkuji co nejuctivěji. S nápadem postavit přehradu u Slap v úseku Svatojánských proudů přišli projektanti už před válkou. Za protektorátu však nebyl k realizaci takového díla materiál, lidi, peníze ani čas, pozornost byla soustředěna na zlepšování přehrady ve Štěchovicích. Přišli tam tenkrát s nápadem vskutku velkorysým: na kopci nad přehradou vyhloubit rozsáhlou jímku a do ní v době, kdy pro elektřinu na dole vyrobenou není odběr, hnát vodu potrubím. A až zase bude třeba zvýšit výkon přehradních turbín, tak tu vodu potrubím opět spouštět dolů. Jímka byla dokončena ještě za války. Slavnostně ji napustili, ale když se k ní dostavili druhý den ráno, byla zcela prázdná. Gestapo to pokládalo za sabotáž, vyšetřovalo, zatýkalo a hrozilo sankcemi. Naštěstí se podařilo prokázat, že pod jednou částí jímky byly neznámé staré štolky na zlato, že nepropustná izolační vrstva jílu se pod vahou sloupce napuštěné vody do těch hornických stařin vmáčkla a bylo po nepropustnosti dna. Jakmile byla známa příčina, nebylo těžké zjednat nápravu. Jímka je i po více než půl století nepropustná a svému poslání věrně a spolehlivě slouží. Nikdo nebyl pro tuto domnělou sabotáž odsouzen, nikdo nebyl popraven. Však už těch obětí z konce války u Štěchovic bylo více než dost. Ale vraťme se zase zpět na slapskou přehradu a na její hladinu v nadmořské výšce 272 metrů. Přišel rok 1952, přehrada byla skoro hotová. Na mostovce její hráze bylo ještě betonářské bednění. Přišla obrovská a nečekaná povodeň a přes korunu hráze se jak Niagarou valil pět metrů vysoký přeliv. Bednění z koruny hráze bylo sfouknuto a divoký proud je jako pírko hnal ke Štěchovicím. Ale hráz stála odhodlaně. Při tom prudkém jarním tání 1952 se na Slapech odehrávalo superúchvatné divadlo. Kde jste, Mistře Jiří
100
Ukázka elektronické knihy