nic špatného, že má právo na to, co si vezme nebo ukradne, a tak jsem pochopila, že mě nebude poslouchat. Nechá moje tělo vlkům, pojede domů se zlatem schovaným pod kabátem a bude tvrdit, že jsem se ztratila v lesích. Pustila jsem měšec, pořádně si vykasala sukni a snažila se couvat, plácala jsem se v hlubokém sněhu, který mi sahal skoro k bokům. Vrhl se po mně, já jsem uskočila a spadla na záda. Sněhová krusta se pod mou vahou probořila a větvičky lesního podrostu mi poškrábaly tvář. Nemohla jsem vstát. Stál nade mnou, v jedné ruce držel nůž a tou druhou se po mně natahoval, ale pak se zarazil. Ruce mu klesly podél těla. Nebyl to projev jeho slitování. Do tváře mu proudil silnější chlad a po hustém hnědém plnovousu mu šplhala jinovatka. Vyškrábala jsem se zpátky na nohy. Celá jsem se třásla. Za ním stál Staryk, rukou ho držel za šíji, jako když pán chytne psa. Po chvíli ruku spustil. Oleg mezi námi netečně stál, v omrzlém obličeji neměl ani kapku krve. Otočil se, pomalu se vrátil k sáním a vylezl na kozlík. Staryk mu nevěnoval jediný pohled, jako by mu ani za mák nezáleželo na tom, co udělal: jenom na mě upíral oči, které se leskly jako Olegova čepel. Třásla jsem se a dělalo se mi špatně od žaludku. Na řasách mi zamrzaly slzy a slepovaly je dohromady. Rozklížila jsem víčka a ruce jsem držela zaťaté, dokud se mi nepřestaly třást. Pak jsem se sehnula, vytáhla ze závěje měšec a podala mu ho. Staryk přišel blíž a vzal si ho ode mě. Nevysypal ho, na to byl příliš plný. Namísto toho do něj strčil ruku a vytáhl hrst mincí, které pak s cinkotem jednu po druhé nechal spadnout zpátky do pytlíku, dokud v ruce, oděné do bílé rukavice, nedržel poslední zlatou minci, zářící jako sluneční paprsky. Zamračil se na ni, na mě. „Je jich tam všech šedesát,“ řekla jsem. Srdce mi tlouklo pomaleji, protože jinak by mi snad puklo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273155